pondělí 1. dubna 2013

Studium jedů - 9. kapitola








Vyskočila jsem z postele. Zpráva mi zmizela ze zorného pole, ale necítila jsem se o nic lépe. Malé šipky strachu pulzovaly z mého srdce, když má mysl přeskakovala od jednoho hrozného scénáře k druhému.
Bylo to varování nebo mi Margg vyhrožuje? Plánovala vydělat si peníze, tím, že Brazellovým strážím dá odměnu, aby mě pronásledovali? Díky tomu by získala zpátky své peníze, o které přišla, když sázela proti mně.
Ale proč mě varovala? Uklidnila jsem se. Zase jsem to přehnala. Z toho, co jsem viděla a slyšela o Margg, její zpráva byla pravděpodobně pro její uspokojení, aby mě viděla stydět se. Jen rozmrzelé gesto, protože byla naštvaná, že pro mě musí dělat nějakou práci navíc. Rozhodla jsem se, že bude nejlepší nedávat najevo, že jsem viděla nebo byla ovlivněna jejími dětinskými poznámkami. Když tak o tom uvažuji, vsadila bych se, že to ona si přečetla můj deník s poznámkami a nechala jej na stole otevřený jen proto, aby mě naštvala.
Valek navrhoval odpočinek, ale já byla napružená. Šla jsem do Valekova obývacího pokoje. Marggina poznámka mi připomněla, že se mám držet svých instinktů a nevěřit živé duši. Pak by se mé obavy minimalizovaly na ochutnávání jedů a vyhýbání se Brazellovi.
Kdyby to jen bylo tak lehké nebo já byla tak silná. Naivita a slepá důvěra sice ze mě mohla být Brazellem a Reyadem vyhnána, ale v hloubi duše v malých rozích mého srdce se stále drží naděje, že bych mohla najít opravdového přítele.
Dokonce i krysa potřebuje další krysy. Mohla bych se vcítit do krys. Já, pobíhající kolem, dívajíc se přes rameno a přičichávajíc k otráveným pastem.
Právě teď jsem se snažila jen zůstat naživu do dalšího dne, ale jednou bych mohla najít cestu ven. Znalost je síla, tak jsem měla v úmyslu sedět, poslouchat a učit se všechno, co se dalo. Začala jsem s Valekovým obývacím pokojem. Zvedajíc kámen z jednoho stolu, jsem se začala prodírat nepořádkem v jeho apartmá, slídíc po povrchu jen proto, že jsem měla podezření o nastražených pastech na Valekových zásuvkách.
Našla jsem pár textů týkajících se jedů, které mě zajímaly, ale jejich obsah se zabýval především atentáty a intrikami. Některé z knih byly v kožené vazbě a napsány v archaickém jazyce, který jsem nemohla rozluštit. Valek musel být sběratel nebo knihy ukradl z knihovny mrtvého Krále.
Byla jsem u paty schodiště, když jsem si všimla schématu hradu. Bylo zakresleno v rohu zarámovaného obrazu, visícího na stěně vedle schodiště. Konečně něco, co bych mohla použít. Když jsem zkoumala mapu, cítila jsem, jako by průsvitná maska byla sundána z mé tváře a já konečně viděla hrad jasně.
Odložila jsem průzkum pokojů v patře a vzala svůj deník. Mapa zobrazovala celý hrad. Valek by neměl být naštvaný, že jsem ji viděla. Nejspíš bude rád, že už se nebudu muset ptát pokaždé na cestu, když budu muset jít do míst, kde jsem ještě nebyla. Vyčistila jsem pohovku, schoulila se do pohodlné pozice a začala obkreslovat mapu.

                                                           *          *          *

Prudce jsem se probudila. Můj deník praštil o podlahu. Mrkajíc ve světle svíček, mé oči prohledávaly pokoj. Zdálo se mi o krysách. Vylézaly ze stěn, vytryskávaly ze země a lezly po mně. Moře kousanců od hlodavců, kteří se zmocnili mého oblečení, kůže a vlasů svými ostrými malými zuby.
Zachvění roztřáslo mé tělo. Zvedla jsem nohy z podlahy, když jsem si prohlížela místnost. Žádné krysy, pokud jsem nepočítala Valeka. Byl v půlce cesty přes místnost, osvětlen lucernou.
Jak jsem jej sledovala při procházení místností, přemýšlela jsem o Valekovi, zda by mohl být krysou. Ne. Rozhodně ne. Kočka. A ne jen tak nějaká obyčejná domácí kočka, ale sněžná kočka. Nejvýkonnější predátor na Území Ixie. Čistě bílá sněžná kočka měla velikost dvou obrovských psů dohromady. Rychlá, hbitá a smrtící sněžná kočka zabíjí svou kořist dříve, než pojme podezření na nebezpečí. Zůstaly převážně na severu, kde sníh nikdy neroztál, ale odvážily se i na jih, když neměly dostatek jídla.
Nikdo za celou historii Ixie nezabil sněžnou kočku. Dravec cítil, slyšel nebo viděl lovce dříve, než se mohl dostat dost blízko, aby použil ruční zbraň. Vyrazily jako vystřelený blesk po brnknutí tětivy. Nejlepší, co mohli lidé na severu dělat, bylo krmit kočky a doufat, že je udrží na sněhu a daleko od obydlených oblastí.
Po zapálení poslední lucerny se Valek obrátil ke mně. „Něco je v nepořádku s tvým pokojem?“ Zvedl tác a podal mi jej.
„Ne. Nemohla jsem spát.“
Valek pobaveně odfrkl. „To vidím.“ Ukázal směrem k tácu. „Je mi líto, ale večeře je studená. Zdrželi mě.“
Automaticky jsem otestovala jídlo, zda není otrávené, pomocí pár lžiček. Podívala jsem se na Valeka, zda jsem jej tím gestem neurazila. Ne. Jeho tvář byla stále pobavená. Mezi sousty jsem se Valeka zeptala, zda má ještě někdo další klíč k jeho pokojům.
„Jen Velitel a Margg. Pomůže ti to lépe spát?“
Ignorujíc jeho otázku, zeptala jsem se: „Margg je tvá osobní hospodyně?“
„Moje a Velitele. Chtěli jsme někoho, komu můžeme věřit. Někoho okamžitě rozeznatelného. Byla s námi ještě před převratem, takže její věrnost je nezpochybnitelná.“ Valek seděl za svým psacím stolem, ale otočil si židli čelem ke mně. „Pamatuješ si, jak jsi byla ve válečném sále?“
Zmatená změnou tématu, přikývla jsem.
„Byli tam tři Generálové. Brazell, toho znáš, ale můžeš určit další dva?“
„Tesso a Hazal,“ odpověděla jsem, hrdá, že jsem si vzpomněla.
„Můžeš mi je popsat? Barvu vlasů? Očí?“
Zaváhala jsem, jak jsem vzpomínala. Měli na sobě Generalské uniformy a jedli oběd. Zavrtěla jsem hlavou. „Myslím, že Generál Tasso měl plnovous.“
„Identifikovalas je podle jejich uniforem a neprohlížela si jejich tváře. Správně?“
„Ano.“
„Tohle jsem měl na mysli. Tohle je ten problém s jednotnými uniformami. Dělá to z lidí lenochy. Stráž vidí služebnickou uniformu a jen předpokládá, že daná osoba patří do hradu. Je příliš snadné plížit se kolem, což je důvod, proč držím Velitele obklopeného loajálními lidmi za všech okolností. A proč Margg, jako jediná hospodyně, má povolení uklízet Velitelovo a moje apartmá a mou kancelář.“
Valekův tón způsobil, že jsem se cítila, jako by mě převezli zpátky do učebny. „Proč neodmítl všechny služebné na hradě a nepoužil své vlastní lidi?“
„Vojáci tvoří většinu naší armády. Civilisté, kteří se připojili před převratem, byli poradci nebo jiní vysoce postavení. Někteří z Králových služebníků již byli na naší výplatní listině a ostatním jsme zaplatili dvojnásobek toho, co si vydělali prací pro Krále. Dobře placení služebníci, jsou šťastní služebníci.“
„Všichni na hradě jsou placení?“
„Ano.“
„Včetně ochutnávače?“
„Ne.“
„Proč ne?“ Nikdy mě nenapadlo uvažovat o mzdě, dokud se o ní Valek nezmínil.

„Ochutnávač je vyplacen předem. Kolik myslíš, že stojí tvůj život?“

1 komentář: