pondělí 1. dubna 2013

Studium jedů - 8. kapitola







Když jsem se další ráno probudila, Valekův seznam jedů jsem stále svírala v ruce. Procházela jsem si soupis jedů, dokud mě doktorka nepropustila.
Pošramocené svaly protestovaly proti každému pohybu, jakmile jsem zamířila ke dveřím. Měla bych být šťastná, že opouštím ošetřovnu, ale má nervozita mě příliš zaměstnávala. Žaludek jsem měla jako by obsahoval živé myši, snažící se prokousat si cestu ven.
Stráže rozmístěné u vnější strany dveří ošetřovny mě vyděsily. Neměli ale Brazellovy barvy, a já si opožděně vzpomněla, že je sem přidělil Valek, pro mou ochranu, dokud se neohlásím v jeho pracovně.
Rozhlédla jsem se kolem, ale neměla jsem tušení, kterým směrem se vydat do svého pokoje. Žila jsem v hradě osmnáct dní, ale ještě stále jsem si nebyla jistá jeho vnitřní strukturou. Základní tvar hradu mi unikal, protože jsem jej nikdy neviděla zvenčí.
Vězeňský kočár, který mě dovezl k hradu, byl čtvercovou bednou s dírami pro vzduch. Odmítla jsem vykukovat ven jako nějaké zvíře v kleci. Když jsem dosáhla hradu, zavřela jsem oči ve snaze zablokovat muka ze spoutání a tápajíc jsem byla odvlečená do žaláře. Hádám, že jsem promrhala najití potencionální cesty k úniku, ale já jsem přijala svůj trest, když jsem zabila Reyada.
Nenáviděla jsem, že musím požádat stráže o směr do mého pokoje, ale neměla jsem na výběr. Beze slova mě vedly hradem. Jeden přede mnou, druhý za mnou. Teprve, až ten vepředu zkontroloval můj pokoj, povolil mi vejít.
Mé uniformy visely nerušeně v šatníku. Ale místo toho, aby byl ukrytý v zásuvce, ležely mé zápisky otevřené na desce stolu. Někdo pročítal mé poznatky o jedech a další informace. Pocit nevolnosti v žaludku nahradil chladivý, tvrdý pocit. Myši zemřely, dokonale odrážely mou zatrpklou náladu.
Podezřívala jsem Valeka. Byl dost drzý, aby si pročetl mé osobní poznámky. Pravděpodobně by to mohl odůvodnit, že je to jeho povinností zjistit, zda neosnuji spiknutí. Koneckonců, jsem ochutnávač a nemám nárok na žádné soukromí.
Popadla jsem zápisky a uniformy, opustila svůj pokoj a zamířila do lázní. Zatímco jsem se koupala ve vodě, stráže čekaly venku. Dopřála jsem si sladkou chvilku. Valek a jeho zkouška může počkat – neměla jsem v plánu plnit jeho rozkazy jako nějaký trubec (člen včelstva).
Pronásledována Brazellovými strážemi, nacházejíc jedy téměř ve všem mém jídle, být předmětem sázek jako nějaký zatracený dostihový kůň, nic z toho se nevyrovnalo vzteku, který způsobil Valek přečtením mých poznámek.
Přicházejíc do Valekovy pracovny, jsem nevymyslela žádnou inteligentní poznámku, protože to vyžadovalo příliš sebeovládání. „Kde je tvá zkouška?“
Pobavení přeběhlo Valekovou tváří. Vstal od stolu. Jeho ruka pokynula v dramatickém gestu ke dvěma řadám jídel a nápojů na stole. „Jen jedna položka není otrávená. Najdi ji. Pak jez nebo pij podle svého výběru.“
Ochutnala jsem z každého jídla. Přičichávala. Kloktala. Zacpávala si nos. Uždibovala malé kousky. Odplivovala. Některé z jídel už byly studené. Většinou bylo jídlo nevýrazné, takže jed byl snadno rozpoznatelný, zatímco ovocné nápoje jedy překrývaly.
Dokončujíc poslední ochutnávku jsem se obrátila k Valekovi. „Ty mizero. Všechny jsou otrávené.“ Odporný trik. Měla jsem podezření, že by mohl vytáhnout něco jako tohle.
„Jsi si jistá?“
„Ovšem. Ničeho na tomto stole bych se nedotkla.“
Valkův pohled byl kamenný, když šel ke mně. „Je mi líto, Yeleno. Zkouškou jsi neprošla.“
Srdce mi spadlo do žaludku. Mrtvé myši byly oživeny a nahlodávaly díry v mém břiše. Rozhlédla jsem se po stole. Co jsem přehlédla?
Nic. Měla jsem pravdu. Vyzvala jsem Valeka, aby mi ukázal, u kterého jsem se zmýlila.
Bez zaváhání zvedl šálek. „Tenhle je čistý.“
„Tak se napij.“ Tenhle šálek jsem si pamatovala. Bylo tam malé množství hořkého jedu.
Valekova ruka se trochu třásla. Napil se. Možná jsem se zmýlila. Třeba to byl pohár vedle něj. Valek se na mě upřeně díval, když převaloval tekutinu přes jazyk. Odplivl si.
Chtěla jsem povyskočit, fandit si, tančit kolem něj v malém kruhu. Místo toho jsem řekla, „Ostružinový jed.“
„Ano,“ řekl Valek. Přeskakoval pohledem mezi šálkem, který svíral v ruce a roztržitě zíral na řady studené kuchyně.
„Prošla jsem?“
Přikývl, stále roztržitý. Pak přešel ke stolu a jemně položil šálek na své místo. Zavrtěl hlavou, zvedl nějaké papíry, jen aby je položil nepřečtené zpět.
„Měla jsem vědět, že by ses mě pokusil podvést.“
Můj rozčilený tón zvedl jeho oči ke mně. Přála jsem si, abych zůstala zticha.
„Všichni vyhořeli. A není to tou zkouškou. Vysvětli mi to.“
„Vysvětlit? Proč to musím vysvětlovat? Možná bys mi měl ty vysvětlit, proč jsi četl moje poznámky.“ Tak, řekla jsem to.
„Poznámky?“ Valek se na mě podíval s úžasem. „Nic tvého jsem nečetl. Ale kdybych musel, bylo by to v rámci mých práv.“
„Proč?“ Dožadovala jsem se.
Nevěřícný výraz se usadil na Valekově tváři. Jeho ústa se několikrát otevřela a zavřela, než se mu podařilo vyjádřit své myšlenky. „Yeleno, přiznala ses k vraždě. Bylas chycena, když jsi táhla Reyadovo tělo a se zkrvaveným nožem v ruce. Vyhledal jsem si soubor o motivu vraždy. Žádný tam nebyl. Jen zpráva, že jsi odmítla odpovídat na všechny otázky.“
Valek přistoupil blíže. Ztišil hlas. „Vzhledem k tomu, že nevím, jaký byl tvůj motiv, nemůžu předpovědět, zda to neuděláš znovu nebo co by to mohlo zase spustit. Jsem vázán Kodexem chování, takže jsem ti musel nabídnout možnost stát se novým ochutnávačem.“ Nabral do plic hluboký nádech a pokračoval. „Bude na denním pořádku, že budeš velmi blízko Veliteli. Dokud ti nemohu věřit, budu tě sledovat.“
Můj hněv zmizel. Proč bych měla očekávat, že mi Valek věří, když ani já nevěřím jemu?
Má vyrovnanost se navrátila. „Jak mohu získat tvou důvěru?“
„Řekni mi, proč jsi Reyada zabila.“
„Nejsi připraven mi uvěřit.“
Valek odvrátil svůj pohled ke stolu. Zakryla jsem si ústa dlaní. Proč jsem použila slovo připravený? Připravený naznačovalo, že v některých bodech by mi mohl uvěřit. Což bylo asi jen mé zbožné přání.
„Máš pravdu,“ odpověděl.
Zdálo se, že jsme ve slepé uličce.
„Prošla jsem zkouškou. Chci svůj protijed.“
To Valeka probudilo k akci, nabral dávku a podal mi ji.
„Co teď?“ Zeptala jsem se.
„Oběd! Jdeme pozdě.“ Postrkoval mě ze dveří. Bílou tekutinu jsem polkla za pochodu.


                                                           *          *          *


Jak jsme se blížili k trůnnímu sálu, hluk mnoha hlasů mluvících najednou se ozýval chodbami. Dva z Velitelových poradců se hádali. Důstojníci a vojáci se shlukli za dvěma poradci. Velitel opřený nedaleko o stůl jim naslouchal.
Skupina debatovala o tom, jaký je nejlepší způsob lokalizovat a znovu dopadnout uprchlíka. Pravá strana trvala na tom, že přesila vojáků se sledovacími psy, bude fungovat, zatímco skupina vlevo, že stačí pár chytrých vojáků. Brutální síla proti inteligenci.
Výměna názorů, hlasitá, ale postrádající hněv. Stráže rozmístěné v sálu stály uvolněně. Domnívala jsem se, že tento typ diskuze je tady běžný, a pak mě napadlo, zda je uprchlík skutečná osoba nebo jen část hypotetického cvičení.
Valek se přesunul k Veliteli. Postavila jsem se za ně. Díky debatě jsem se vrtěla, protože jsem si nemohla pomoci a představovala si sebe samu jako loveného chudáka.
Představila jsem si, jak běžím lesem, bez dechu, a slyším zvuky pronásledování. Neschopná se dostat do města, protože nová tvář by byla dávno zveřejněna pro hlídkující vojáky. Znudění vojáci, jejichž jediným úkolem bylo sledovat obyvatele, kteří byli obeznámeni s návyky města.
Každý občan Území Ixie měl svou specifickou práci. Po převratu byla každému přidělena práce. Občan se směl přestěhovat do jiného města nebo Vojenského Kraje, ale určený řád byl požadován. K dokončení žádosti o přeložení je zapotřebí souhlas kontrolora a důkaz, že zaměstnání by bylo vykonáváno i na nové adrese. Bez patřičných dokumentů, civilista nalezený ve špatném sousedství, by byl zatčen. Návštěva jiných krajů byla přijatelná, ale opět na tak dlouho, jak stanovovaly určené papíry, které musely být ukázány vojákům při příjezdu.
Při práci v izolaci s Brazellem a Reyadem, jsem měla vtíravé myšlenky na útěk. Přemýšlení o svobodě bylo lepší, než přemýšlet o svém obydlí jak pro laboratorní krysu. Bez přátel nebo rodiny mimo panství, které mě ukrývalo, jižní pozemky byly mou nejlepší možností za předpokladu, že bych pronikla dobře střeženou hranicí.
Měla jsem propracované představy o tom, jak se kradu pryč do Sitie, nalézajíc adoptivní rodinu a zamilování se. Uhozený, sentimentální nesmysl, ale byl to můj jediný elixír. Každý den, jakmile začaly experimenty, se má mysl soustředila na Sitii, hledajíc zářivé barvy, milující gesta a teplo. Přidržujíc se těchto představ v mé mysli, jsem vydržela Reyadovy testy.
Ale i kdybych dostala příležitost k útěku, nevím, zda bych toho využila. I když jsem si nevzpomínala na nic kolem mé původní rodiny, měla jsem rodinu uvnitř panského sídla. Další ztracené děti, které byly dovnitř přivedeny. Mé sestry. Mí bratři. Moje děti. Učila jsem se s nimi, hrála si s nimi a starala se o ně. Jak bych je mohla opustit? Pomyšlení na May a Carru, jak zaujímají mé místo, se nedalo snést.
Hryzala jsem si prst, až jsem ucítila krev, která vrátila mé myšlenky zpět do přítomnosti. Unikla jsem Brazellovi. Za dva týdny opustí hrad a vrátí se domů, pravděpodobně k dalším experimentům s jinou laboratorní krysou. Mé srdce soucítilo s ní, ať už byla kýmkoliv. Brazell byl brutální. Byla tam v drsné době. Ale mnohem více jsem jich zachránila před Reyadem.
Odtahujíc ruku od pusy, jsem si prohlédla prokousané místo. Rána nebyla moc hluboká, nezbude po ní jizva. Pohlédla jsem na síť půlkruhových jizev, které pokrývaly mé prsty a klouby. Když jsem vzhlédla, přistihla jsem Valeka, jak zírá na mé ruce. Skryla jsem je za zády.
Velitel zvedl ruku. Ticho se dostavilo v tom okamžiku. „Vynikající poznámky z obou stran. Vyzkoušíme vaše teorie. Dva týmy.“ S pokynutím ke dvěma hlavním řečníkům, Velitel řekl: „Budete Kapitány. Sestavte své týmy a zorganizujte plány k útoku. Verbujte podle potřeby. Valek dodá uprchlíka z jednoho ze svých mužů. Máte čtrnáct dní na přípravu.“
Hluk vzrostl, když Velitel zamířil do své pracovny s Valekem a mnou v blízkosti.
Valek zavřel dveře pracovny, utlumujíc tím rozruch. „Marrokův útěk do Sitie vás pořád trápí?“ Zeptal se.
Velitel se zamračil. „Ano. Nedbalá práce, tohle pronásledování. Marrok musel vědět, že jsi v MD-8. Opravdu potřebuješ vytrénovat pár chráněnců.“
Valek na něj pohlédl s předstíranou hrůzou. „Ale potom bych nebyl nezbytný.“
Rychlý úsměv přelétl přes Velitelovu tvář, než si všiml, že stojím v rohu místnosti. „Skvěle, Valeku, o téhle jsi měl pravdu. Přežila tvou zkoušku.“ Pak řekl ke mně: „Pojď sem.“
Mé nohy poslechly, přestože srdce jen hystericky tlouklo.
„Jako můj oficiální ochutnávač, se u mě budeš hlásit s mou snídaní. Dám ti můj denní rozvrh a očekávám, že budeš přítomna při každém jídle. Nebudu tolerovat nedochvilnost. Pochopila?“
„Ano, pane.“
Podíval se na Valeka. „Vypadá křehce. Jsi si jistý, že je dost silná?“
„Ano, pane.“
Velitele to zřejmě nepřesvědčilo. Jeho zlaté oči se přesunuly ode mě k Valekovi, když přemýšlel. Se zoufalstvím jsem doufala, že nehledá záminku, aby mě mohl vyhodit.
„Dobrá. Jelikož jsem vynechal oběd, Valeku, připojíš se ke mně na brzkou večeři. Yeleno, ty začneš jako můj ochutnávač od zítřejšího rána.“
„Ano, pane,“ řekli jsme jednohlasně s Valekem. Byli jsme propuštěni.
Vrátili jsme se do Valekovy pracovny, abychom vyzvedli mé náhradní uniformy a poznámky. Valek mě doprovodil do jeho komnat, které se nacházely v centrální části hradu. Jak jsme procházeli hlavními chodbami, všimla jsem si, že světlé oblasti na kamenech ve zdi počtem převyšují oblasti tmavých kamenů. Muselo tady být strženo obrovské množství obrazů. Také jsme prošli mnoha bezbarvými pokoji, které byly předělány na pracovny nebo kasárna.
Napadlo mě, že Velitelův účelný styl a normy, okradly hrad o jeho duši. Vše, co zbylo, byla mrtvá kamenná budova, předělaná pouze pro užitkové účely.
Byla jsem příliš mladá, než abych si pamatovala, jak vypadal život před převzetím, ale v Brazellově sirotčinci nás učili, že monarchie byla zkorumpovaná a její občané nešťastní. Převzetí bylo “to“, co nazvat válkou by bylo nepřesné. Většina Králových vojáků prostě přiznala svou loajalitu Veliteli. Byli znechuceni propagačními akcemi založenými na úplatkářství a pokrevních vazbách místo tvrdé práce a zručnosti. Rozkazy k zabíjení lidí za menší přestupky, protože byl člen šlechty naštvaný za způsobení nevlídných pocitů mezi jeho muži.
Ženy byly rekrutovány pro Velitelovu věc a stali se z nich vynikající špehové. Valek zavraždil hlavní stoupence Krále. Když se Král pokusil získat si armádu, aby bojovala proti Veliteli armády, neměl žádné zastánce. Velitel převzal hrad bez boje a jen trocha krve byla prolita. Většina šlechty byla zabita, ale pár jich uprchlo do Sitie.
S Valekem jsme dorazili k páru masivních dřevěných dveří, hlídaných dvěma vojáky. Valek promluvil se strážci, instruujíc je, aby mi umožnili přístup do jeho komnat dle potřeby. Vstoupili jsme do krátké chodby se dvěma dveřmi na opačných stranách. Valek odemkl dveře vpravo a vysvětlil mi, že druhé vedou k Velitelovým pokojům.
Valekovy pokoje se ukázaly být velmi obsáhlým apartmá. Přicházejíc z ponuré chodby, byla jsem ohromena jasem hlavního do-L obývacího prostoru. Okna, úzká jako pruhy na tygrech, dovolovala světlu prostoupit dovnitř.
Hromady knih zabíraly každý kout a stůl. Šedé, pruhované bílou a vícebarevné, byly všude roztroušeny krystaly o velikosti ruky.
Malé černé sošky zvířat a květin se leskly stříbrem. Sochy “otečkovaly“ místnost (házely prasátka na stěny, pozn. překl.). Jemné a složitě detailní, byly sošky podobné panterům na Valekově stole v pracovně, kde byly jedinou dekorací.
Značná sbírka zbraní byla zavěšená na stěnách. Některé zbraně byly staré, prachem pokryté starožitnosti, které léta nebyly použity, zatímco jiné zářily. Jeden dlouhý, úzký nůž měl stále čerstvou krev na ostří. Karmínová kapalina se leskla ve slunečním světle a způsobila, že mým tělem projel chlad. Přemýšlela jsem, kdo byl na špatné straně ostří.
Nalevo od vchodu bylo schodiště a obývací prostor po pravé straně lemovaly troje dveře.
Valek ukázal na první dveře po pravé straně. „Tato místnost je tvoje dokud Brazell neopustí hrad. Navrhuji, aby sis trochu odpočinula.“ Zvedl tři knihy z konce stolu. „Vrátím se později. Nechoď ven. Večeři ti přinesu.“ Valek odešel, ale než se dveře zavřely, vrátil se zpátky. „Zamkni za mnou dveře. Tady bys měla být v bezpečí.“
Bezpečí, pomyslela jsem si při otáčení západkou, byla ta poslední věc, kterou jsem kdy cítila. Každý, kdo věděl, jak rozebrat zámek se mohl proplížit dovnitř a dostat mě. Prohlédla jsem si meče na stěně a vydechla úlevou. Zbraně byly ukotveny pevně. Pořádně jsem zatáhla za železo, jen pro jistotu.
Nepořádek kolem mých dveří byl větší, než u zbylých dvou a já zjistila proč, jakmile jsem vstoupila. Čisté plochy ve tvaru krabic, které nebyly pokryty hustým nánosem prachu, jenž pokrýval podlahu, postel, prádelník a stůl. Ano, pokoj byl používán jako skladiště. Místo vyčištění, Margg jen přestěhovala krabice ven a považovala práci za hotovou.
Marggina minimální práce byla ne zrovna jemným náznakem její obrovské nechuti ke mně. Asi by bylo nejlepší se jí na chvíli vyhýbat.
Lůžkoviny uvnitř místnosti byly špinavé. Vše prostupoval zatuchlý pach. Kýchla jsem. Bylo tady malé okno a po troše zápasení s okenicemi se mi jej podařilo otevřít.
Nábytek byl vyroben z drahého ebenového dřeva. Složité řezby listů a vinné révy se kroutily po nohách židlí a zásuvek. Když jsem z čela postele otřela prach, odkryla se mi překrásná scéna s motýly a květinami.
Poté, co jsem svlékla postel ze špinavých prostěradel a natáhla se na matraci, můj dojem z Margg, neškodné-nevrlé-se-záští se vypařil. V momentě, kdy jsem uviděla, že v prachu na stole byla zanechána zpráva.

Stálo tam: „Vražedkyně. Oprátka čeká.“

1 komentář:

  1. Stále zajímavější, jinak díky moc :)

    OdpovědětVymazat