pondělí 1. dubna 2013

Studium jedů - 3. kapitola






Reyadův bič se zařízl do mé kůže, rozřezávajíc maso se spalující bolestí. „Pohni se,“ rozkázal.
Neefektivně jsem uhnula, zadržena provazem svazujícím má zápěstí, kterým mě připevnil ve středu místnosti.
„Pohni se rychleji, buď neustále v pohybu!“ křičel Reyad.
Bič práskal a práskal. Moje rozedraná košile neposkytovala žádnou ochranu před šlehající kůží. Chladný uklidňující hlas vstoupil do mé lebky. „Odejdi,“ šeptal. „Pošli svou mysl na vzdálené místo, vřelé laskavé místo. Nech své tělo jít.“
Jemný hlas nepatřil Reyadovi nebo Brazelovi. Zachránci, možná? Snadná cesta jak utéct mučení, lákavá, ale nabízela se i jiná možnost. Odhodlaná, zůstala jsem soustředěná na vyhýbání se ranám bičem. Když přišlo vyčerpání, začalo se mé tělo samo od sebe třást. Jako kolibřík bez kontroly jsem vyrazila kolem místnosti, vyhýbajíc se biči.
Probudila jsem se v temnotě promáčená potem, zmačkanou uniformu úzce obtočenou kolem mého těla. Třas z mého snu nahradilo bušení. Před usnutím jsem vklínila židli pod kliku dveří pro případ, že by někdo chtěl vtrhnout dovnitř. Židle rachotila s každým bouchnutím.
„Jsem vzhůru,“ zavolala jsem. Rachot přestal. Když jsem otevřela dveře, Margg tam stála s lucernou a mračila se. Spěchala jsem si vyměnit uniformu a přidala se k ní na chodbě. „Myslela jsem, že jsi řekla za svítání.“
Její nesouhlasný pohled zavřel má ústa. „Svítá.“
Následovala jsem Margg labyrintem hradebních chodeb v době, kdy den začal ožívat. Můj pokoj byl situován na západ, chráníc mě před ranním sluncem. Margg uhasila lucernu, když vůně sladkých koláčů naplnila vzduch.
S vdechnutím jsem se zeptala: „Snídaně?“ Slyšitelná naděje, téměř prosba, se vloudila do mého hlasu, rozčilujíc mě.
„Ne. Valek tě nakrmí.“
Představa snídaně s příchutí jedu zázračně potlačila mou chuť k jídlu. Žaludek se mi zkroutil nad nechtěnými myšlenkami na Valekův Butterfly’s Dust (Motýlí Prach), které vstoupily do mé mysli. V době, kdy jsme dospěly k jeho pracovně, jsem byla přesvědčena o tom, že se zhroutím, protože jsem věděla, že brzy budu poražena jedem, pokud nedostanu protijed.
„Doufal jsem, že…“ Valek studoval můj obličej. Hleděla jsem na něj, pokoušejíc se neucouvnout při jeho pečlivé prohlídce.
„Je zajímavé, jaký rozdíl může lázeň a uniforma udělat,“ řekl Valek nepřítomně nad přežvykováním plátku slaniny. „Tohle bych si měl zapamatovat. Mohlo by to být v budoucnu užitečné.“ Umísťujíc přede mě dva talíře vajíček a šunky, řekl, „Pojďme tedy začít.“
Cítíc se ne moc dobře a prázdně, vyhrkla jsem: „Ráda bych začala protijedem.“ Další dlouhá pauza způsobila, že jsem se začala vrtět.
„Ještě nemůžeš pociťovat žádné příznaky. Neobjeví se až do pozdního odpoledne.“ Pokrčil rameny a šel ke své skříňce. Použil pipetu k odměření dávky a získání bílé tekutiny z velké láhve a pak zamkl protijed zpátky do skříňky. Můj zájem o umístění klíče musel být očividný, protože Valek použil nějaký typ kouzelnického pohybu rukou a klíč zmizel. Podávajíc mi pipetu, sedl si naproti mně ke stolu.
„Vypij to a můžeme začít s dnešní lekcí,“ řekl.
Vymačkala jsem si obsah do pusy, hrbíc se trpkou chutí. Valek si vzal pipetu z mé ruky a vyměnil ji za modrou baňku. „Přičichni si.“
Baňka obsahovala bílý prášek, podobající se cukru, ale vonící jako palisandr (tropický strom, z něhož se dnes vyrábí mnoho hudebních nástrojů). Gestikulujíc ke dvěma talířům přede mnou, požádal mě Valek, abych vybrala ten, který je posypaný jedem. Přičichla jsem k jídlu, jako lovecký pes stopující kořist. Slabý zápach palisandru vycházel z talíře nalevo.
„Dobře. Pokud vycítíš tohle aroma z Velitelova jídla, odmítni ho. Tento jed se jmenuje Tigtus a jediné zrnko tě zabije během hodiny.“ Valek odnesl zkažené jídlo. „Sněz svou snídani.“ Začal připravovat jiný talíř. „Budeš potřebovat dostatek síly.“
Strávila jsem zbytek dne přičicháváním k různým jedům, dokud se mi nezačala točit hlava. Množství vůní a názvů jedů mě začaly mást, tak jsem požádala Valeka o papír, brk a inkoust. Ztichl.
„Nevím, proč mě stále překvapuješ. Měl bych si pamatovat, že generál Brazel učil své sirotky.“ Valek přede mě mrštil knihou papírů, brkem a inkoustem. „Vezmi si je zpátky do pokoje. Pro dnešek jsme skončili.“
Tiše jsem pro sebe zaklela, při Valekově připomenutí, proč jsem měla být další osobou na popravišti, takže jsem shromáždila knihu a psací potřeby. Valekův tvrdý, nemilosrdný výraz odhalil jeho myšlenky. Přijata z ulice, krmená a vyučovaná Brazelem, oplatila jsem Brazelovu laskavost zavražděním jeho jediného dítěte. Věděla jsem, že by Valek nikdy nemohl uvěřit pravdě o Brazelově synu Reyadovi.
Sirotci generála Brazela byli skvělým tématem pro ostatní Generály, aby jej mohli zesměšňovat. Mysleli si, že po padesáti letech vůdcovství nad Ixií je moc “měkký“. Tenhle dojem vytvořil sám Brazel. Vypadajíc jako laskavý starý dobrodinec, může Brazel pokračovat ve své bezproblémové vládě nad Military District 5.
Váhala jsem nad odchodem z Valekovy kanceláře, teprve teď si všímajíc třech složitých zámků na tlustých dřevěných dveřích. Nepřítomně přejíždějíc prsty po zajišťujících mechanismech, otálela jsem ve dveřích, dokud se Valek nezeptal: „Co teď?“
„Nejsem si jistá, kde je můj pokoj.“
Valek mluvil jako k nechápavému dítěti. „Zeptej se první hospodyně nebo pomocnice v kuchyni, kterou najdeš, v tuhle dobu vždycky pobíhají kolem. Řekni jí, že jsi v západním křídle pro sluhy, v přízemí. Ukáže ti cestu.“
Pomocnice, kterou jsem požádala o pomoc, byla upovídanější než Margg a já plně využila její dobré nálady. Doprovodila mě do prádelny, abych si opatřila ložní prádlo pro svou postel. Dilaniny hromady uniforem někdy přijdou vhod.
Ve svém pokoji jsem otevřela okenice, nechávajíc vstoupit slábnoucí světlo ze zapadajícího slunce. Sedíc u stolu, zapsala jsem si všechny vyčerpávající poznámky, které jsem se za dnešek naučila, včetně hrubé mapky chodeb pro služebnictvo. Zvážila jsem další průzkum hradu, ale Valek měl pravdu, budu potřebovat veškerou svou sílu. Doufala jsem, že později budu mít víc času na průzkum.

                                                            *          *          *


Během dalších dvou týdnů pokračoval trénink stejným způsobem, jako první den a já už upadla do rutiny, kdy jsem každé ráno přicházela na trénink za Valekem. Po čtrnácti dnech přičichávání k jedům jsem zjistila, že je můj čich výrazně citlivější k pachům. Ale tehdy Valek prohlásil, že jsem dostatečně silná, abych mohla jedy ochutnávat.
„Začnu tím nejsmrtelnějším,“ řekl. „Pokud přežiješ tento, další jedy tě taky nezabijí. Nechci plýtvat časem na tvůj trénink, abych tě nakonec viděl umírat.“ Umístil štíhlou červenou láhev na svůj stůl. „Je odporný. Smrtící efekt na tělo je okamžitý.“ Valekovy oči se zaleskly, když obdivoval jed. „Nazývá se Have a Drink, My Love nebo My Love for short, protože kdysi byl tento jed používán zklamanými manželkami.“ Vymáčkl dvě kapky jedu do poháru s čajem. „Větší dávka by tě rozhodně zabila. U menší dávky je šance, že přežiješ, ale budeš mít falešné představy, budeš paranoidní a naprosto desorientovaná po dobu několika dní.“
„Valeku, proč mám ochutnat My Love, když má okamžité účinky? Není to právě to, na co je ochutnávač? Ochutnám Velitelovo jídlo. Zhroutím se, zemřu. Konec příběhu.“ Snažila jsem se chodit kolem pokoje, ale stále jsem zakopávala o stohy knih. Znechucená, skopla jsem dva štosy knih do jejich sousedů - jen další hrstka knih do nepořádku na podlaze. Valekův pronikavý pohled mě probodával, ale po skopnutí knih se dostavil vyčerpávající pocit uspokojení.
„Úkol ochutnávače je mnohem složitější, než tohle,“ vysvětlil Valek, odstraňujíc si vlasy z obličeje. „Být schopen určit, kterým jedem bylo Velitelovo jídlo poskvrněno, mě může zavést na stopu traviče.“ Valek mi podal pohár. „I když máš před smrtí jen zlomek vteřiny vykřiknout My Love, může to zúžit seznam podezřelých. Existuje několik vrahů, kteří s oblibou používají My Love. Jed je pěstován v Sitii, jižní zemi. Bylo snadné jej před převratem získat. S uzavřením jižní hranice, jen hrstka lidí, kteří mají dost peněz, jej mohou koupit nelegálně.“
Valek přešel k nepořádku na zemi a začal knihy rovnat. Jeho pohyby byly tak půvabné, že jsem uvažovala, jakým by byl tanečníkem, ale jeho slova mi prozradila, že to jsou gesta zkušeného vraha.
„Yeleno, tvoje práce je velmi důležitá. To je důvod, proč trávím tolik času tvým výcvikem. Chytrý vrah může ochutnávače sledovat několik dní a objevit vzor v chování.“ Valek pokračoval ve své přednášce z podlahy. „Například, když ochutnávač vždy vyřízne část masa z levé strany nebo nikdy nemíchá nápoj. Některé jedy klesají ke dnu poháru. Pokud ochutnávač okusí doušek jen z vršku poháru, pak vrah přesně pozná, kam umístit jed, aby zabil jen jeho zamýšlenou oběť.“ Skončil s rovnáním knih. Nové stohy knih byly čistější než zbytek hromady na podlaze. Hromada vyhlížela jako pozvání pro Valeka k pokračování v rovnání knih. Větší část pracovny již uklidil.
„Až vypiješ jed, Margg ti pomůže do tvého pokoje a postará se o tebe. Dám jí tvou denní dávku protijedu na Butterfly Dust.“
Zírala jsem na páru vycházející z čaje. Zvedla jsem pohár, teplo zahřívajíc mé ledové ruce. Když Margg vstoupila to místnosti, bylo to, jako by právě popravčí vystoupal na pódium a sáhl po páce. Měla bych si sednout nebo lehnout? Podívala jsem se po místnosti, ale neviděla nic. Ruce se mi začaly třást a já si uvědomila, že zadržuji dech.
Zvedla jsem pohár ve falešném pozdravu a pak vypila obsah. „Kyselá jablka,“ řekla jsem.
Valek přikývl. Měla jsem dost času jen odložit pohár na stůl, než mi svět začal splývat. Marggino vlnící se tělo se přiblížilo. Její velkou hlavou prorůstaly kytky rašící z jejích očních důlků. O chvíli později se její hlava scvrkla a místnost zaplnilo její obrovské tělo.
Cítila jsem pohyb. Šedými stěnami prorůstaly ruce a nohy, které se po mě natahovaly, aby mě mohly použít v boji proti podlaze. Šedí duchové povstávali zpod mých nohou. Potápěli se, strkali do mě a štěbetali ke mně. Zněli jako svoboda. Snažila jsem se Margg-věc odtlačit pryč, ale držela mě a ovinula se kolem ještě těsněji, zarývala se do mých uší a bušila do mé hlavy.
„Vrahu,“ šeptalo to. „Proradná mrcho. Pravděpodobně jsi mu prořízla hrdlo, zatímco spal. Snadný způsob, jak zabít, že? Užívala sis to, když jsi sledovala jeho krev skapávající na prostěradla? Nejsi nic jiného než krysa.“
Pokusila jsem se najít svůj hlas, snažíc se zastavit to, ale najednou se vše změnilo ve dva zelenočerné vojáky, kteří mě pevně drželi.
„Zemře díky jedu. Pokud ne, můžete si ji vzít,“ řekla Margg-věc vojákům.
Strčili mě do temné jámy. Ponořila jsem se do tmy.

                                                           *          *          *

Když jsem nabyla vědomí, pozdravil mě zápach zvratků a výkalů. Byl to nezaměnitelný zápach vězení. Překvapená, jak jsem skončila zpátky ve své staré cele, jsem se posadila. Přicházející nevolnost si získala mou pozornost. Tápala jsem kolem po konvici s vodou a nahmatala kovovou nohu postele, kterou jsem sevřela a dávila naprázdno se svíjejícím se tělem. Když to skončilo, opřela jsem se o zeď, vděčná za to, že jsem na podlaze svého pokoje a ne zpátky v žaláři. Luxusní postele nejsou součástí podzemního ubytování.
Sbírajíc sílu, abych se mohla postavit, jsem našla a zapálila lucernu. Usušené zvratky na obličeji. Halena a kalhoty byly promočené a odporně zapáchaly. Kapalný obsah vyvržený mým tělem se shromáždil v louži na podlaze.
Margg se o mě skvěle stará, pomyslela jsem si ironicky. Alespoň, že je praktická. Kdyby mě hodila na postel, zničila bych matrace.
Poděkovala jsem osudu, protože jsem přežila působení jedu a také za to, že jsem se probudila uprostřed noci. Neschopná vydržet v mokré uniformě o nic déle, vydala jsem se do lázní.
Při návratu mě zastavily hlasy dřív, než jsem dosáhla chodby vedoucí k mému pokoji. Lucernu jsem uhasila jediným rychlým pohybem, vykoukla jsem zpoza rohu. Dva vojáci stáli před mými dveřmi. Měkké světlo jejich lucerny odrážející zelenočerné barvy jejich uniforem – Brazelovy barvy.



2 komentáře: