pondělí 1. dubna 2013

Studium jedů - 14. kapitola







Druhý den ráno jsem vyrazila jižní bránou směrem k Horám duší, za kterými se schovávalo slunce. Brzy však vystoupalo nad údolí a ozářilo je paprsky světla, což znamenalo začátek Velitelova cvičení. Srdce mi pulzovalo strachem a vzrušením. Podivná kombinace pocitů, však poháněla mé kroky. Sotva jsem cítila tíhu svého batohu.
Měla jsem strach, že by mohli věci v batohu považovat za podvod. Po dlouhém přemýšlení jsem se rozhodla, že by vězeň mohl ze svých přídělů schovávat kousky chleba, a také by mohl propašovat zbraň ze strážní místnosti a ukrást další věci od kovářů. A pokud jsem do toho cvičení měla dát všechno, tak co. Nikdo mi neřekl, že si s sebou nemůžu něco vzít.
Mé odhodlání “uprchnout“ vzrostlo od doby, co bylo cvičení navrženo. Peníze byly jen bonus. Chtěla jsem Velitelovi ukázat, že se mýlí. Velitel, který si myslel, že bych se nechtěla dostat daleko, který by byl znepokojen, kdybych zemřela a zmařila tak jeho cvičení.
Před opuštěním hradního komplexu, jsem se na chvíli zastavila, abych si ho mohla prohlédnout na denním světle. Z prvního dojmu na mě působil, jako by jej stavělo dítě hrající si se stavebnicí. Základ hradu byl obdélníkový. Byl dobrou oporou pro různá patra nad ním, jako čtyřboké jehlany postavené na všelijakých válcích. Nádherné věže v každém rohu hradu byly jen pokusem o symetrii. Pruhované překrásným barevným sklem v oknech se čtyři věže vypínaly k obloze.
Neobvyklé tvary hradu mě zaujaly, a já bych je ráda viděla i z jiných úhlů, ale Valek mi nařídil opustit hrad za úsvitu, takže jsem měla jen hodinu náskok. Poté musí vojáci se psy zjistit, kterou branou jsem uprchla a sledovat mě. Valek vzal jednu z mých uniforem, aby psi rozeznali můj pach. Zeptala jsem se, kdo bude ochutnávat Velitelovo jídlo, když budu pryč, ale dal mi jen neurčitou odpověď o tom, že jsou další vycvičení v ochutnávání jedů, ale jsou moc cenní, než aby je mohli používat pravidelně. Na rozdíl ode mě.
Cesta na jih byla zřejmá, ale neměla jsem v plánu držet se jí dlouho. Doufala jsem, že by si vojáci mohli myslet, že se vydám rovnou čarou k hranicím. Hrad byl v MD-6 a docela blízko jižní zemi, vklíněný mezi MD-7 na západě a MD-5 na východě. Mrtvý Král, který hrad nechal postavit, dal přednost mírnějšímu počasí.
Netrvalo dlouho, když jsem střídavě šla a střídavě běžela, než jsem vstoupila do Hadího lesa, abych se vyhnula Hradnímu městu. Při studiu některé z Valekových map předchozí noci jsem si všimla, že les je na třech stranách obklopen Hradním městem. Severní okraj obklopoval hrad. Hadí les se rozprostíral i na východ a západ, jako tenký pás zeleně.
Na oficiální jižní hranici, vojáci Velitele Ambrose zmizeli, díky sto stop širokému pásu Hor Duší na východě až k Soumračnému Oceánu na západě. Vzhledem k tomu, že od převzetí bylo zločinem pro kohokoli, Ixiana nebo Sitiana, když překročil tuto hranici.
Běžela jsem lesem, abych udělala viditelnou stopu. Lámajíc větve, zanechávajíc stopy v blátě, držela jsem se hranice, dokud jsem nenarazila na malý potok. Můj hodinový náskok byl téměř vyčerpán. Klekla jsem si u potoka a sáhla do vody. Vytáhla jsem hrst bláta, nechala vytéct vodu mezi prsty. Shrbená nad potokem jsem si mokré bláto rozmazala po tváři a krku. Protože jsem měla vlasy stažené do drdolu, rozetřela jsem si bláto i na zadní straně krku a uších. Doufala jsem, že si vojáci budou myslet, že jsem si klekla, abych se tady napila. Poté, co jsem udělala plno stop kolem místa, kde jsem si klekla, vstoupila jsem do potůčku, abych zmátla pronásledovatele a šla jsem tak dlouho cestou zpátky, až jsem našla ideální strom.
Asi šest stop od mé cesty se zvedal do výšky hladký kmen Velvatt stromu (pozn. překl.: zřejmě vymyšlený druh stromu). První pořádná větev mimo hlavní kmen, byla asi patnáct stop nade mnou. Snažíc se neporušit půdu kolem, vytáhla jsem z batohu jednu z věcí, které jsem si vypůjčila u kovářů. Byly to malé kovové ukotvovací háky. Přivázala jsem ho na konec dlouhého tenkého lana stočeného v batohu.
Hlavou mi probleskl náhlý obraz stráží a psů vybíhajících z hradu. Spěšně jsem hodila hák na větev. Minula jsem. Když padal, chytila jsem jej. Zoufale jsem znovu hodila. Minula jsem. Zklidnila jsem svůj zběsilý puls a zaměřila se na úkol. Háček se zachytil o větev. Přesvědčujíc se, že je hák bezpečně zajištěný, přivázala jsem si lano kolem pasu, takže by mě nemělo táhnout a dala zbytek do batohu. Popadajíc lano oběma rukama, vytáhla jsem svou váhu ze země a nohy nechala volně.
Bylo to už dávno, co jsem naposledy takto lezla. Celou cestu po laně, moje ruce, ramenní a zádové svaly protestovaly díky celoroční nečinnosti. Jakmile jsem dosáhla vrcholu, sedla jsem si obkročmo na větev a zabalila lano i hák do batohu.
Silný vítr vál od západu. Čekajíc, než budu moci slézt a vyhnout se psům, strávila jsem další půlhodinu lezením na východ přes stromy, dokud jsem nebyla dostatečně daleko od mé původní stezky. Pro jednou se moje malá výška a akrobatické schopnosti zdály výhodou.
Když jsem narazila na strom Cheketo, našla jsem bezpečný koutek pro zavěšení svého batohu blízko kmenu. Listy stromu Cheketo byly největší, které rostly v Hadím lese. Jeho zelené a hnědé listy kruhovitého tvaru byly pro mé potřeby ideální. Pár minut jsem seděla a naslouchala zvukům pronásledování. Ptáci štěbetali a hmyz bzučel, slyšela jsem i rychlé šustění listí, když proběhl jelen. Zaslechla jsem slabé vytí psů, ale mohla to být jen má představivost. Po Valekovi nebylo ani stopy. Ale znala jsem ho, takže musel být těsně za mnou.
Z batohu jsem vyndala Randovo lepidlo a utrhla pár listů ze stromu. Když jsem jich měla dost, sundala jsem si košili a přilepila na ni listí. Cítíc se nejistě jen v mém spodním tílku bez rukávů, pracovala jsem rychle.
Košili, potom kalhoty, boty a batoh jsem polepila listím. Nakonec jsem si přilepila listy i na vlasy a hřbety rukou, tak abych mohla volně pohybovat prsty. Randovo varování, že lepidlo vydrží jen týden, se mi mihlo hlavou, a já se musela usmát, když jsem si představila jeho reakci, až mě uvidí chodit po hradě s listy přilepenými na hlavě a rukou.
Neměla jsem zrcadlo, ale doufala, že mám celé tělo maskované zelenou a hnědou. Nebyla jsem znepokojená černými vzory, které by mohly prosvítat, ale jasně červená na mé uniformě by mě okamžitě prozradila.
Příliš nervózní, než abych zůstala dlouho na jednom místě, pokračovala jsem v lezení na východ tak rychle a tiše, jak jen jsem mohla. Sešla jsem ze směru na východ. Po čase jsem byla ochotná zanechat svůj pach na zemi, ale musela jsem oklikou buď na sever, nebo na jih, podle příležitosti. Můj ukotvovací hák a lano byli mnohokrát zaměstnáni, když jsem je používala, abych dosáhla na větve nebo se mohla zhoupnout ze stromu na strom. Mé svaly protestovaly proti jejich využívání, ale nevšímala jsem si toho. Smějíc se pokaždé, když jsem překonala těžkou překážku, užívala jsem si svobodu cestování nad zemí. Usmála jsem se, když jsem si uvědomila, že se potím už celé dopoledne. Věděla jsem, že se nakonec budu muset dát znova na jih, protože to bylo jediné místo, kde mohl uprchlík najít bezpečný azyl.
Sitia uprchlíky z Ixie uvítala. Jejich vláda mívala s Králem otevřený vztah v obchodování s exotickými tkaninami, kořením, potravinami, kovy, drahým kamením a uhlím. Když Velitel přestal obchodovat, Ixie přišla o luxusní věci, zatímco Sitijské zdroje se staly omezenými. Obavy, že se Sitia pokusí dobýt sever, kvůli svým potřebám, byly zahnány, když Sitianští geologové zjistili, že jejich Smaragdové Hory, pokračování severních Hor Duší, jsou bohaté na rudy a minerály. Teď se zdá Sitia spokojená a ostražitě sleduje sever.
Brzy jsem se lezením dostala k často využívané cestě v lese. Viděla jsem hluboké koleje vyježděné v udusané hlíně. Cesta byla pravděpodobně částí hlavní stezky mezi východem a západem, která se stáčela na sever několik kilometrů, aby se vyhnula jezeru Keyra, než se stočí zpátky východním směrem. Jezero se rozprostíralo jen kousek od hranic s MD-5.
Sedíc na stabilní větvi na dohled cesty, jsem se opřela o kmen stromu, odpočívala a jedla svůj oběd, když jsem se rozhodovala, kam se dál vydat. Po chvíli mě zvuky lesa ukolébaly téměř ke spánku.
„Vidíš něco?“ Mužský hlas pode mnou narušil ticho.
Udiveně jsem popadla větev, abych nespadla. Zavěšená jsem ztuhla v šoku.
„Ne. Vzduch čistý,“ odpověděl jiný mužský hlas z dálky. Jeho tón byl hrubý a mrzutý.
Absence štěkotu mi prozradila, že musí jít o jiný tým. Tak jsem se obávala psů, že jsem zapomněla na menší týmy. Byla jsem příliš domýšlivá, pomyslela jsem si. Za to bych si zasloužila být chycena tak brzo.
Čekala jsem, až mi nařídí, abych slezla, ale zůstávali zticha. Prohledávali les, ale mě nemohli najít. Možná mě neviděli. Po chvilce šustění se dva muži vynořili ze křoví. Taky na sobě měli zelenou a hnědou, ale jejich uniformy a barvy na tvář byly mnohem profesionálnější, než moje kamufláž z listů.
„Hloupý nápad, jít na východ. Teď už je nejspíš na jižní hranici,“ zavrčel Hrubý Hlas ke svému partnerovi.
„To si mysleli i psovodi, i když psi ztratili její pach,“ řekl druhý muž.
Usmála jsem se. Přechytračila jsem i psy. Alespoň tohoto jsem chtěla dosáhnout.
„Já nevím, kdybych měl jít podle logiky, rozhodně bych nešel na východ,“ řekl Hrubý Hlas.
Druhý muž si povzdechl. „Nemáš následovat logiku. Kapitán nařídil jít na východ, tak jdeme na východ. Zdá se, že si myslí, že zamíří k MD-5. Pro ni je to známé území.“
„No, a co když se nevrátí? Další hloupý nápad, poslat ochutnávače,“ stěžoval si Hrubý Hlas. „Je to zločinec.“
„To není naše starost. Je to Valekův problém. Jsem si jistý, že pokud by utekla, on se o ni postará.“
Přemýšlela jsem, jestli je Valek poslouchá. Oba jsme věděli, že mě nebude muset lovit. Všechno, co potřeboval, bylo počkat, až mě skolí jed. Vyslechnutí rozhovoru se zdálo užitečné, zejména skutečnost, kdy není všeobecně známo, že jsem otrávená jedem.
„Pojďme. Máme se s Kapitánem setkat u jezera. Oh, a pokus se trochu ztlumit. Mluvíš, jako by se lesem řítil vyděšený los,“ pokáral ho chytřejší muž.
„Jo, jasně. Jako bys mě mohl slyšet přes ty svoje speciálně nacvičené kroky lesní zvěře,“ opáčil Hrubý Hlas. „Dupeš jako dva naštvaní jeleni.“
Muži se zasmáli a během mrknutí zmizeli v podrostu, každý na jedné straně cesty. Snažila jsem se zaslechnout pohyb, ale nedokázala bych říct, jestli už jsou pryč. Čekala jsem, dokud jsem mohla snášet nečinnost. Ti dva muži rozhodli o mém dalším postupu. Jezero bylo na východ. Lezením po stromech jsem zamířila na jih.
Jak jsem postupovala, zvláštní strašidelný pocit se zavrtal do mé mysli. Nějak jsem byla najednou přesvědčená, že muži, které jsem viděla na cestě, mě teď loví. Nekontrolovatelné nutkání pohybovat se rychle mě tlačilo dopředu jako silná ruka. Když jsem to nemohla už déle vydržet, zahodila jsem veškerou opatrnost, abych byla skrytá a tichá. Dopadla jsem na zem a vyrazila.
Když jsem se dostala k malé mýtině mezi stromy, zastavila jsem se. Silný pocit paniky ustal. V bocích mě bolestivě píchalo. Odhodila jsem batoh a zhroutila se na zem, kde jsem lapala po dechu. Proklínala jsem se za takové panické chování.
„Pěkný převlek,“ prohlásil povědomý hlas. Zděšení a strach mi dodal energii, abych se vyšvihla na nohy.
Nikdo v dohledu. Zatím. Rozdělala jsem batoh a vytáhla nůž. Srdce v mé hrudi, jako by provádělo salta. Otáčela jsem se v pomalých kruzích, když jsem zkoumala les, vyhledávajíc hlas smrti.


2 komentáře: