pondělí 1. dubna 2013

Studium jedů - 12. kapitola







Při Randově otázce jsem se zachvěla. Ptal se jen proto, že se chtěl zeptat nebo mi nabízel, že za informace zaplatí? Představila jsem si Valekovu reakci, kdyby zjistil, že jsem přijala úplatek. Nemít žádné peníze je lepší, než čelit jeho hněvu.
„Ne. To bych neudělala,“ řekla jsem.
Rand zabručel. Chvíli jsme šli v nepřirozeném tichu. Napadlo mě, jestli Oscov, minulý ochutnávač, přijal peníze za informace. To by vysvětlovalo, proč ho Valek neměl rád, a proč má Rand podezření, že Valek zabil Oscova.
„Pokud by sis to přála, zaplatím za tebe startovné. Tvá pomoc byla neocenitelná a já jsem jistě vyhrál dost peněz díky tvému důvtipu,“ řekl Rand.
„Díky, ale nejsem připravená. Bylo by to jen plýtvání penězi.“ Krom toho jsem byla rozhodnutá Valekovi ukázat, že je možné jít na festival bez peněz.
I přes slib, který jsem si dala, jsem se ohlédla přes rameno. Nic. Snažila jsem se přesvědčit samu sebe, že když Valeka nevidím je to dobře. Kdybych si ho mohla všimnout, pak by mohl i někdo jiný. Přes, neodbytný pocit, že se možná rozhodl dovolit mi, abych vyzkoušela své šance, by určitě neodešel. Přestaň, vynadala jsem si. Žádné obavy. A pak zase, byla bych idiot, kdybych šla na festival slepá vůči nebezpečí.
Cítila jsem se, jako bych balancovala na provaze vysoko nad zemí a snažila se nespadnout. Mohla jsem se zabývat problémy a zároveň se u toho bavit? To jsem nevěděla, ale byla jsem odhodlaná to zkusit.
„Kterou soutěž bys chtěla zkusit?“ Zeptal se Rand.
Než jsem stačila odpovědět, zamával před sebou rukama. „Ne! Neříkej mi to! Chci hádat.“
Usmála jsem se. „Do toho.“
„Tak se podívejme. Malá, štíhlá a elegantní. Tanečnice?“
„Zkus to znova.“
„Dobře. Připomínáš mi krásného ptáčka, ochotně sedícího na parapetu tak dlouho, dokud nepřijde někdo příliš blízko, ale který je připraven odletět, pokud to někdo udělá. Pěvec. Možná, že jsi zpěvačka?“
„Zřejmě jsi mě nikdy neslyšel zpívat. Všechny tvé odhady předchází dalekosáhlá diskuze o mé osobnosti?“ Zeptala jsem se.
„Ne. Teď buď zticha, snažím se přemýšlet.“
Záře z festivalu byla stále jasnější. Z dálky jsem slyšela bzučení hudby, zvířat a lidí, jak splývají v jedno.
„Dlouhé tenké prsty. Možná jsi členem spřádacího týmu?“ Hádal Rand.
„Co je to spřádací tým?“
„Obvykle je jeden střihač, jeden mykací stroj, jedena přadlena a jeden tkadlec v týmu. Však to znáš, “z ovce šálu“. Týmy závodí o to, kdo z ovčí vlny jako první udělá nějaký oděv. Je docela úžasné to sledovat.“ Rand mě chvíli sledoval. Začala jsem uvažovat, zda mu došly nápady.
„Žokej?“
„Opravdu si myslíš, že bych si mohla dovolit koupit dostihového koně?“ Zeptala jsem se užasle. Pouze velmi bohatí občané měli závodní koně. Armáda používala koně pouze pro přepravu vysoce-postavených důstojníků a poradců. Všichni ostatní šli pěšky.
„Lidé, kteří dostihové koně vlastní na nich nejezdí. Najímají si žokeje. A ty máš ideální velikost, tak se na mě přestaň dívat, jako bych byl hloupý.“
Jakmile jsme dorazili k prvnímu obrovskému různobarevnému stanu, náš rozhovor ustal, protože jsme vstřebávali všemožné horečnaté činnosti a podívané, které nás napadaly. Když jsem byla mladší, stávala jsem uprostřed toho chaosu a živila se energií z ohňového festivalu. Vždycky jsem si myslela, že jméno festivalu je perfektní, ne protože se konal během horké sezóny, ale proto, že ty zvuky a pachy pulzovaly jako vlny veder, dělajíc mou krev syčící a praskající. Nyní, poté, co jsem téměř rok strávila ve vězení, jsem cítila sílu tlukotu mého srdce, jako bych byla cihlovou zdí. Zdí, jejíž malta hrozila, že se zhroutí z přetížení pocity.
Pochodně plápolaly a ohně hořely. Vešli jsme do plátku polapeného denního světla. Představení a soutěžní stany byly rozptýlené po celém festivalu s malými otevřenými stojany s ohněm a kolem nich jako děti choulící se k sukni své matky stály stany. Od exotických drahokamů po plácačky na mouchy, prodávali obchodníci řadu výrobků. Vůně vařeného jídla způsobila nadávání mého žaludku, když jsme procházeli kolem několika grilovacích jam, a já litovala, že jsem ve spěchu vynechala večeři, abych se sem dostala.
Baviči, soutěžící, diváci a smějící se děti procházeli kolem nás. Někdy nás posouval dav lidí zezadu a někdy jsme se museli protlačit davem před námi. O ostatních jsme úplně ztratili přehled. Kdyby mě Rand nepopadl za ruku, už by mě od něj dávno oddělili. Rozptýlení okořenilo festival. Následovala bych zdroj živé hudby až k jeho zdroji nebo sledovala parodie, ale Rand byl odhodlaný zkontrolovat výsledky soutěže v pečení.
Když jsme se pohybovali davem, zkoumala jsem okolní tváře, hledajíc zelenočerné uniformy, i když Valek prohlásil, že Brazell nebude hrozbou. Myslela jsem si, že bude lepší se jemu i jeho strážím vyhnout. Nejistá si tím, koho vlastně hledám, pozorovala jsem neobvyklé tváře. Byl to špatný způsob, jak odhalit zvěda. Valek mě učil, že nejlepší agenti měli vždy všední vzhled a neupozorňovali na sebe. Ale já došla k závěru, jestliže mě zvěd pronásleduje, mé šance ho nebo ji spatřit jsou malé.
Setkali jsme se s Porterem a Lizou v malém stanu naplněném sladkým aroma, které v mém žaludku vyvolávaly bolest z hladu. Mluvili s velkým mužem v kuchařské uniformě, ale zastavili se, jakmile vstoupili. Obklíčili Randa a blahopřáli mu k vítězství. Velký muž prohlásil, že Rand překonal festivalový rekord tím, že vyhrál pět let po sobě.
Zatímco Rand zkoumal řady pečiva, které lemovaly police, zeptala jsem se muže, kdo vyhrál v Military District 5. Byla jsem zvědavá, zda Brazellův kuchař vyhrál s jeho receptem na Criollo. Mužovo čelo se zkrabatilo přemýšlením, až se kudrnaté černé vlasy dotýkaly hustého obočí.
„Bronda vyhrál se svým nebeským citrónovým koláčem. Proč?“
„Myslela jsem hlavního kuchaře Generála Brazella, Vinga, že mohl vyhrát. Pracovala jsem tam.“
„No, Ving vyhrál před dvěma lety s nějakým krémovým koláčem a teď dělá každý rok ten samý v naději, že opět vyhraje.“
Přemýšlela jsem, že je to dost divné, když do soutěže nedal Criollo, ale než jsem došla k nějakému závěru, Rand nás vítězoslavně vystrkal ze stanu. Chtěl každému koupit sklenku vína a oslavit vítězství.
Popíjeli jsme víno a procházeli se celým festivalem. Sammy se zjevil v davu, ohlásil nám nějaký zázrak a s velkým potěšením spěchal zase pryč.
Dvakrát jsem zahlédla ženu s vážným výrazem. Černé vlasy měla stažené do pevného uzlu. S maskou jestřábí paní, pohybovala se s grácií někoho, kdo provádí tělesná cvičení. Podruhé jsem ji zahlédla mnohem blíž, probodávajíc mě pohledem. Její oči mandlového tvaru se zúžily a odvážně na mě zíraly, dokud jsem se nepodívala stranou. Bylo na ní něco povědomého a zabralo mi to ještě nějaký čas před tím, než jsem na to přišla.
Připomínala mi děti v Brazellově péči, měla totiž barvu pleti více podobnou té mojí, než slonovinově bílé pleti většiny lidí na Území Ixie. Její kůže byla bronzová. Ne opálená od slunce, ale přírodně tmavší.
Pak naši bezcílně bloudící skupinu strhl proud diváků okolo velkého červeně a bíle pruhovaného stanu. Byl to stan akrobatů, kde trampolíny, provazy ve výšce a žíněnky byly pokryty muži a ženami v zářivých kostýmech. Všichni se snažili projít kvalifikačním kolem. Viděla jsem jednoho muže provést překrásnou sérii skoků na provaze, jen aby jej diskvalifikovali, když spadl během svého sólového “padajícího běžce“ (pozn. překl. zřejmě se jedná o nějaký speciální akrobatický kousek).
Koutkem oka jsem zahlédla, jak mě Rand pozoruje s vítězoslavným výrazem.
„Co je?“ Zeptala jsem se.
„Ty jsi akrobat!“
„Byla jsem akrobat.“
Rand jen mávl rukou. „Na tom nezáleží. Měl jsem pravdu!“
Mně na tom záleželo. Reyad zničil moji akrobacii. Doba, kdy jsem cítila požitek a uspokojení z výkonu, byla pryč a já si z toho nedokázala představit žádný kousíček štěstí.
Naše malá skupina z kuchyně sledovala soutěžící z lavic ve stanu. Bručení z veškerého úsilí, potem nasáklé kostýmy a působivé nohy mě zaměstnávaly den co den, když vše, co mi dělalo starosti, bylo najít si čas na další procvičování.
Čtyři z Brazellových sirotků se stali akrobaty. Poprosili jsme o materiál k vytvoření cvičiště za stájemi, kde jsme vyčistili prostor. Naše chyby nás vyhazovaly přímo na trávu, dokud se náš stálý mistr neslitoval nad našimi pohmožděnými těly. Jednou jsme přišli na cvičiště, kde jsme našli silnou vrstvu voňavé slámy.
Brazellovi učitelé se snažili objevit něco, v čem budeme excelovat. Zatímco někteří se stali zpěváky nebo tanečníky, já byla fascinována akrobacií, od momentu, kdy jsem poprvé navštívila ohňový festival.
I přes všechny hodiny procvičování se, jsem selhala během kvalifikačního kola v mé zahajovací soutěži. Zklamání se zabodlo do mého srdce, ale bolest jsem v sobě uzavřela s tím, že všechno vyřeším. Strávila jsem další rok pokrytá červenými a modrými modřinami, ošetřovaná vymknutí nešlo ani spočítat. Když začal další festival, prošla jsem kvalifikačním a prvním kolem, jen abych spadla z provazu v kole druhém. Každý rok jsem tvrdě pracovala a postupovala kupředu. Prošla jsem všemi koly rok před tím, než ze mě Brazell a Reyad udělali laboratorní krysu.
Brazell a Reyad mi nedovolili dále cvičit akrobacii, ale to mě nezastavilo před tím, abych v každé volné chvíli, kdy byl Reyad na misi s otcem, zase cvičila. Co mě však zastavilo, byl Reyad, když mě týden před festivalem přistihl, protože se vrátil dřív. Soustředila jsem se tak moc, že jsem si nevšimla, jak sedí obkročmo na svém koni, dokud jsem nedokončila svou sestavu. Jeho výraz, směs hněvu a radosti, způsobil přeměnu krůpějí potu na mé kůži na ledové krystalky.
Tento rok jsem měla zákaz jít na festival pro neuposlechnutí rozkazů. Aby ze mě udělal odstrašující případ pro neuposlechnutí rozkazů, byla jsem trestána po celou dobu festivalu. Každý večer, pět nocí po sobě, mě Reyad donutil, abych se svlékla. S krutým úsměvem ve tváři se na mě díval, když jsem se třásla i přes teplé noci festivalu. Připnul mi těžké řetězy na kovový obojek kolem krku a pouta kolem zápěstí a kotníků. Chtělo se mi křičet, mlátit ho pěstmi, ale byla jsem příliš vyděšená z jeho hněvu.
Potěšení z mého strachu a ponížení, vytvořilo na jeho tváři ruměnec, když mě s malým bičíkem popoháněl, abych cvičila akrobatické kousky podle jeho libosti. Bičování štípalo na mé nahé kůži, protože jsem byla příliš pomalá. Řetězy tloukly do mého těla, když se houpaly s mými pohyby. Jejich hmotnost mě stahovala dolů, takže každý pád byl naprostým utrpením. Zápěstí i kotníky mi okovy sedřely do masa. Krev stékala v proudech po mých rukou a nohou.
Když se Brazell účastnil experimentů, Reyad pečlivě dodržoval návod jeho otce, ale když jsme byli o samotě, průměrná cvičení obrátil v peklo. Někdy pozval svého přítele Mogkana, aby mu pomáhal, ale ti dva proměnili peklo v soutěž, aby zjistili, kdo vymyslel nejlepší způsob, jak otestovat mou vytrvalost.
Žila jsem v neustálém strachu, že bych mohla Reyada dohnat k šílenství, kdyby mě donutil překročit jedinou hranici, kterou viděl-mou naprostou vyčerpanost. Přes všechno to mučení a bolest, co mi způsobil, mě nikdy neznásilnil. Tak jsem dělala salta a přemety s řetězy, jen abych mu zabránila, tuhle hranici překročit.
Randovy těžké paže přistály na mých ramenou. Vrátila jsem se do přítomnosti.
„Yeleno! Co se děje?“ Randovy oči byly plné obav, když hleděly do mých. „Vypadala jsi, jako bys měla noční můru, přestože jsi měla otevřené oči.“
„Omlouvám se.“
„Neomlouvej se mi. Tady…“ podal mi horký masový koláč. „Sammy nám je přinesl.“
Poděkovala jsem Sammymu. Když se moje pozornost soustředila na něj, jeho oči se rozšířily a tvář zbledla. Odvrátil pohled. Bez přemýšlení jsem si kousek ukousla a ochutnala, zda není otrávený. Když jsem necítila žádný jed, jedla jsem a přemýšlela, jaké divoké příběhy o mě musely být řečeny, že to u Sammyho vyvolalo tak strašnou reakci. Děti v Sammyho věku se navzájem strašívaly nápaditými hororovými příběhy.
V sirotčinci jsme se bavili stejně poté, co byly zhasnuty lucerny, a my byli v postelích a čekali, než usneme. Šeptané příběhy o zuřících monstrech a kletbách čarodějů zajistily lapání po dechu a hihňání. Vymýšleli jsme hrůzostrašné příběhy o starších „absolventech“ z dětského domova, který, jak se zdálo, právě zmizel. Nedostalo se k nám žádné vysvětlení, kde pracují a s nikým z nich jsme se nesetkali ve městě nebo v sídle. Tak jsme vytvořili hrozné scénáře o jejich osudech.
Jak mi chyběly tyhle noci s ostatními dětmi, když jsem si konečně mohla odpočinout po dni stráveném s Reyadem. Oddělil mě od ostatních. Vytrhnul mě z dívčí koleje a dal mi malý pokoj hned vedle jeho apartmá. V noci, se svým bolavým tělem a roztříštěnou duší, jsem ležela a recitovala ty příběhy v mé mysli, dokud jsem neusnula.
„Yeleno, klidně můžeme odejít.“
„Cože?“ Podívala jsem se na Randa.
„Pokud tě tohle rozrušilo. Můžeme odejít. Je tady i nádherný nový ohňový tanec.“
„Můžeme zůstat. Jen jsem…vzpomínala. Ale pokud chceš vidět ohňový tanec, půjdu s tebou.“
„Vzpomínala? Musela jsi nenávidět být akrobatem.“
„Ale ne, milovala jsem všechno, co se toho týkalo. Létání vzduchem, úplná kontrola nad vlastním tělem, když se otáčíš a rotuješ. Vzrušení z vědomí, že se chystáš přistát s dokonalostí před tím, než jsem narazila na zem.“ Zmlkla jsem. Zmatek v Randově tváři mě nutil smát se a plakat zároveň. Jak bych mu jen vysvětlila, že akrobacie není to, na co jsem naštvaná, ale události, které spustila? Reyadovy kruté tresty za procvičování. Přiblížení se k následujícímu festivalu, který vedl k Reyadově smrti.
Otřásla jsem se. Tyhle vzpomínky na Reyada byly jako v pasti v koutku mé mysli, a já nebyla připravená se s nimi potýkat. „Jednoho dne, Rande, ti to vysvětlím. Ale teď bych se chtěla podívat na ohňový tanec.“
Když se naše skupinka z kuchyně připojila k davu lidí, chytil mě za ruku. Sammy běžel dopředu, křičíc přes rameno, že nám chytí nějaké dobré místo. Vrazil do mě opilý muž a já málem klopýtla. Zamumlal omluvu a zasalutoval mi hrnkem piva. Snažíc se poklonit se mi, skončil na hromadě u mých nohou. Zastavila bych se, abych mu pomohla, ale byla jsem vyrušena díky sálajícímu dřevu, které se objevilo hned přede mnou. Cítila jsem pulzující rytmus vibrující podrážkami mých bot, jak se ohňoví tanečníci točili kolem ohně i kolem své vlastní osy a pochodovali do různých stran. Ohromená složitými pohyby tanečníků, jsem opilce překročila.

Ale se vzrušením a tlačenicí lidí u vchodu, Randův stisk povolil. Nerozzlobilo mě to, dokud jsem nezjistila, že mě obklopili čtyři ohromní muži. Dva z mužů na sobě měli kovářské uniformy, zatímco další dva měli uniformy farmářů. Omlouvajíc se, jsem se snažila proklouznout kolem nich, ale oni se jen semkli víc k sobě, aby mě chytili.

3 komentáře: