pondělí 1. dubna 2013

Studium jedů - 1. kapitola










Uzamčená v temnotě, která mě obklopila jako rakev, neměla jsem nic, co by mě rozptýlilo od mých vzpomínek. Živé vzpomínky na mě čekaly vždy v záloze, když má mysl někde bloudila.
Zahrnutá temnotou, vzpomínala jsem na doběla rozžhavené plameny, které mě bodaly do tváře. I když mé ruce byly svázané na místě a on kopal prudce do mých zad, mohla jsem ucuknout od útoku. Oheň odtáhl ve chvíli, kdy mi začínal sžírat pokožku, ale moje obočí a řasy již byly ožehnuté a pryč.
„Uhas ty plameny!“ rozkázal mužův hrubý hlas. Foukala jsem na plameny přes popraskané rty. Vysušené ohněm a strachem, vlhkost v mých ústech byla pryč a mé zuby vyzařovaly teplo jako by byly opékány v kamnech.
„Huso,“ nadával. „Ne pusou. Použij svou mysl. Uhas ty plameny svou myslí.“
Zavřela jsem oči a pokusila se soustředit mé myšlenky na - peklo zmizí. Udělala bych cokoliv, nezáleželo na tom, jak nelogické se to zdálo, jen abych toho muže přesvědčila, aby s tím přestal.
„Zkus to lépe.“ Znova mi houpal teplem blízko tváře, zářivé světlo mě oslepilo, přesto že jsem měla zavřená víčka.
„Dej jí do ohně vlasy,“ rozkázal jiný hlas. Zněl mladě a horlivěji než hlas prvního muže. „To by ji mohlo povzbudit. Tady, Otče, nech mě to udělat.“
Mé tělo sebou trhlo intenzivním strachem, jak jsem poznala hlas. Kroutila jsem se, abych uvolnila vazby, které se mě pevně držely, jako mé vyděšené myšlenky rozptýlené do bezduchého bzučení. Mé hrdlo pořád opakovalo hlučné hučení a sílilo, až jsem prostoupila pokoj a kalné plameny.
Hlasitý kovový řinkot zámku mě vytrhl z děsivé vzpomínky. Kousek bledého žlutého světla prořízl temnotu, pak cestoval podél kamenné zdi, než se těžké dveře cely otevřely. Po zachycení záře lucerny byly mé oči spáleny jasem. Zavřela jsem je pevně, když jsem se krčila v rohu.
„Pohni se, kryso, nebo na tebe vezmu bič!“ Dva žalářníci připevnili řetězy na kovový obojek na mém krku a vytáhli mě na nohy. Klopýtla jsem vpřed, bolest hořela kolem mého hrdla. Jak jsem tak stála s chvějícíma se nohama, stráže mi efektivně spoutaly ruce za zády a spoutali i nohy.
Odvrátila jsem oči od blikajícího světla, když mě vedli dolů hlavní chodbou žaláře. Mé bosé nohy prošoupaly louží neidentifikovatelného bláta.
Ignorujíc volání a sténání ostatních vězňů, stráže nikdy neudělaly chybný krok, ale mé srdce se kymácelo každým slovem.
„Ho, ho, ho…někdo se tady bude houpat.“
„Lusk! Prásk! A pak tvé poslední jídlo sklouzne dolů po tvých nohou!“
„O jednu krysu na krmení méně.“
„Vezměte mě! Vezměte mě! Chci taky umřít!“
Zastavili jsme se. Přes přimhouřené oči jsem uviděla schodiště. Přes snahu položit nohu na první schod, zakopla jsem o řetěz a spadla. Stráže mě vlekly nahoru. Hrubé hrany schodových kamenů bušily do mé kůže, sedřená kůže odhalila maso na mých rukou a nohou. Pak jsem byla dotáhnutá přes dvoje silné kovové dveře a shozena na podlahu. Slunce bodalo do mých očí. Přivřela jsem je úplně, když mi začaly po tvářích stékat slzy. Bylo to poprvé po dlouhé době, kdy jsem zahlédla denní světlo.
To je ono, pomyslela jsem si, kdy bych měla začít panikařit. Ale vědomí, že má poprava ukončí mou mizernou existenci v žaláři, mě zklidnilo.
Vytáhli mě zase na nohy a já je následovala poslepu. Tělo mě svědilo od hmyzích kousanců a ze spaní na špinavé slámě. Páchla jsem jako krysa. Kvůli malým přídělům vody jsem jí nemohla plýtvat na lázně.
Konečně mé oči přivykly světlu a já se rozhlédla kolem. Stěny byly holé, bez legendárních zlatých svítidel a rozpracovaných tapisérií, jednou mi bylo řečeno o dekoracích hlavních hradebních chodeb. Studená kamenná podlaha byla vyhlazená od chození po jejím středu. Pravděpodobně jsme byli dlouho na cestě skrytými chodbami používanými výhradně služebnictvem a strážemi. Jakmile jsme procházeli kolem dvou otevřených oken, podívala jsem se ven s hladem, který nelze uspokojit.
Lesklá smaragdová tráva mi způsobovala bolest očí. Stromy byly oblečené do kabátce listí. Kytky lemovaly pěšiny a splývaly ze sudů. Svěží vánek voněl jako drahý parfém a já ho zhluboka vdechovala. Po kyselém zápachu výkalů a smradu z těl, bylo ochutnání tohoto vzduchu jako pití jemného vína. Teplo pohladilo mou kůži. Jemný dotek ve srovnání s neustálým vlhkým a chladným žalářem.
Tušila jsem začátek horkého období, které znamenalo, že jsem byla zamčená v cele po pět sezón, jedna sezóna znamenala uplynutí celého roku. Zdálo se to jako přespříliš dlouhá doba pro někoho, kdo má být popraven.
Zadýchaná z úsilí pochodovat s připoutanýma nohama, byla jsem vedena do prostorné kanceláře. Mapy Territory of Ixia (Území Ixie) a zemí za stěnou hradeb. Hromady knih na zemi činily chůzi rovnou přímkou obtížnější. Svíčky v různých svícnech používané po celé místnosti, připálené značky zjevné na různých papírech, které se dostaly příliš blízko k ohni svíček. Obrovský dřevěný stůl poházený dokumenty a uzavřen mezi půl tucet židlí, byl umístěn uprostřed místnosti. Vzadu seděl za stolem muž. Za ním otevřené čtvercové okno, vánek si pohrával a profukoval jeho po ramena dlouhými vlasy.
Otřásla jsem se, což způsobilo zachrastění řetězů. Z šuškaných rozhovorů mezi vězeňskými celami, měla jsem určité povědomí od vězňů, kteří byli odvedeni k oficiálnímu přiznání se ke spáchaným zločinům, před tím než byli oběšeni.
Oblečen v černých kalhotách a černé košili se dvěma červenými diamanty všitými do límce, muž za stolem na sobě měl uniformu poradce Velitele. Jeho bledá tvář neměla žádný výraz. Jeho safírově modré oči si mě prohlédly a rozšířily se údivem.
Náhle vědoma si svého vzhledu, podívala jsem se na mé rozedřené červené vězeňské oblečení a špinavé holé nohy zdrsněné žlutými mozoly. Špinavé šmouhy na kůži prosvítaly dírami v tenké tkanině. Dlouhé černé vlasy zašmodrchané do mastného chomáče. Potem nasáklá jsem se houpala pod váhou řetězů.
„Žena? Další vězeň, jenž má být popraven je žena?“ Jeho hlas byl ledový. Moje tělo se roztřáslo při slově poprava, když bylo vyřčeno nahlas. Klid, který jsem dřív získala, mě opustil. Byla bych se topila ve vzlykání na podlaze, kdyby stráže nebyly semnou. Stráže mučily každého, kdo projevil jakoukoliv slabost.
Muž se zatahal za černé prstýnky svých kadeří. „Chtěl bych si vzít čas na pročtení tvé dokumentace.“ Poslal stráže pryč. „Jsi zamítnuta.“
Jakmile byly pryč, pokynul mi, abych se posadila na židli v přední části stolu. Řetězy zařinčely, jak jsem se posadila na hranu.
Otevřel desky na stole a zkontroloval stránky. „Yeleno, dnes by mohl nastat tvůj šťastný den,“ řekl.
Spolkla jsem sarkastickou odpověď. Důležitá lekce, kterou jsem se zvládla naučit za dobu strávenou v žaláři, byla nikdy neodpovídat. Místo toho jsem sklonila hlavu, abych se vyhnula očnímu kontaktu.
Muž zůstal chvíli zticha. „Dobré chování a zdvořilá. Začínáš se jevit jako dobrý kandidát.“
Bez ohledu na nepořádek v místnosti, stůl byl čistý. Navíc moje složka a nějaké napsané věci, jediné další položky na stole byly dvě malé, černé třpytivé sošky s pruhy stříbra-soubor vyřezávaných věrných podob panterů vypadal perfektně.
„Byla jsi odsouzena a shledána vinnou ze zavraždění jediného syna generála Brazella, Reyada.“ Odmlčel se, promnul si spánky svými prsty. „To vysvětluje Brazellovu přítomnost tento týden a proč byl tak neobvykle zaujatý plánováním této popravy.“ Ten muž mluvil více k sobě než ke mně.
Po zaslechnutí Brazellova jména, se strach zahnízdil v mém žaludku. Podepřela jsem se připomenutím toho, že brzy budu z jeho dosahu navždy.
Armáda Territory of Ixia (Území Ixie) přišla k moci o generaci dřív, ale vláda vytvořila přísné zákony zvané Code of Behavior (Kodex Chování). Během doby míru – bylo to kupodivu hodně času, hlavně pro armádu – řádný průběh nepovolil mluvení o lidském životě. Jestliže někdo spáchal vraždu, trestem byla poprava. Sebevražda nebo náhodná smrt nebyly považovány za přijatelné výmluvy. Jednou shledán vinný, byl vrah poslán do Kapitánova žaláře, aby čekal na veřejné potvrzení trestu smrti.
„Předpokládám, že chceš protestovat proti odsouzení. Řekni, že jsi byla nepříčetná nebo zabila ze sebeobrany.“ Opřel se o svou židli a čekal s únavnou trpělivostí.
„Ne, pane,“ zašeptala jsem, to bylo vše, co jsem mohla udělat se svými hlasivkami. „Zabila jsem ho.“
Muž v černém se na židli narovnal, probodávaje mě tvrdým pohledem. Potom se nahlas zasmál. „Mohlo by to fungovat lépe, než jsem čekal. Yeleno, nabízím ti volbu. Můžeš být buď popravena, nebo se můžeš stát novým ochutnávačem Velitele Ambrose. Jeho poslední ochutnávač nedávno zemřel a my potřebujeme tuto pozici zase zaplnit.“
Zírala jsem na něj a mé srdce tančilo. Určitě musel žertovat. Pravděpodobně mu to přišlo zábavné. Skvělý způsob, jak se zasmát. Sledovat naději a užívat si radost na tváři vězně, pak ten výraz rozbít posláním obviněného na šibenici.
Zahrála jsem si s ním. „Jen blázen by to místo odmítl.“ Můj hlas tentokrát zasípal hlasitěji.
„Dobrá, je to celoživotní pozice. Zácvik může být smrtelný. Konec konců, jak můžeš identifikovat jed ve Velitelově jídle, pokud nevíš, jak který chutná?“ Uklidil papíry do desek.
„Dostaneš pokoj na spaní na hradě, ale většinu dne budeš s Velitelem. Žádné volné dny. Žádný manžel nebo děti. Někteří vězni si místo toho vybrali popravu. Alespoň věděli, kdy přesně zemřou, než aby se museli o tom dohadovat při každé další ochutnávce.“ Scvakl zuby, divoký škleb na tváři.
Myslel to vážně. Celé mé tělo se otřáslo. Šance k životu! Služba Veliteli byla lepší než žalář a nekonečně lepší než šibenice. Otázky proudily mou myslí: Jsem odsouzeným vrahem, jak mi mohou věřit? Co mi může zabránit od Velitelovy vraždy nebo záchrany?
„Kdo ochutnává Velitelovo jídlo teď?“ Zeptala jsem se místo toho, strach, že pokud bych se zeptala na druhou otázku, sezná svou chybu a pošle mě na šibenici.
„Já. Takže úzkostlivě hledám náhradu. Také Kodex Chování uvádí, že pokud je něčí život ztracen, musí mu být nabídnuta práce.“
Již neschopna nadále sedět, postavila jsem se a chodila pokojem a vláčela za sebou své řetězy. Mapy na stěnách ukazovaly strategické pozice armády. Knihy zabývající se bezpečností a špionskými technikami. Stav a množství svíček navrhl někdo, kdo pracoval dlouho do noci.
Ohlédla jsem se na muže v uniformě poradce. Musí to být Valek, Velitelův šéf osobní ochranky a vůdce nesmírné inteligence pro Území Ixie.
„Co mohu říci katovi?“ Zeptal se Valek.
„Že nejsem blázen.“


3 komentáře: