čtvrtek 25. dubna 2013

Luciferova dcera - 1. Kapitola



Satan se zjevil v obláčku kouře se štiplavým zápachem síry. Podívala jsem se na něj a pokračovala v lakování nehtů na nádherně mušlově růžovou. 
„Jsi ostudou svého rodu,“ začal Ďábel svou oblíbenou větou, přecházejíc po mém malém obývacím pokoji.
„Jo, jo, já vím,“ řekla jsem s nezájmem a foukala si na mokrý lak na nehtech. “Co se stalo s Ahoj?“
„To by vyžadovalo způsoby a víš, že těch se štítím,“ opáčil.
„Můžeš teda alespoň zaťukat? Měla bych ráda aspoň nějaké soukromí – nemluvě, že jako holka, sem mohla dělat něco-“ odmlčela jsem se a snažila se vymyslet něco vhodného. Samozřejmě, že jsem nic nevymyslela, ale za hodinu, až bude po téhle konverzaci, mě určitě něco napadne. „Holčičího.“
Satan si odfrkl. Zná mě dobře. „Proč nemůžeš být více jako tvé nevlastní sestry?“ postěžoval si.
„Hm, pravděpodobně proto, že to jsou sukuby a já jsem z části člověk.“
„Malý detail. Nemůžeš alespoň trochu hřešit? Máš být princezna Pekla.“
„Vsadím se, že jiné princezny mají to štěstí, že jejich tátové klepou.“
„Vidíš, co mám na mysli?“ řekl podrážděně. „Žádný respekt, což by mě normálně činilo pyšným, ale nepokračuješ žádnými odpornými činy. Kvůli tomu vypadám jako špatný rodič. Moji přisluhovači v pekle se mi smějí. Dokonce se šířily zvěsti, že už nejsem hoden být Otcem všech hříchů, protože nejsem schopný ovládat svou dceru.“
„Jo, no nechtěla bych být ve tvé kůži.“ Vždycky sem byla dobré jablko v moři špatných, a je fakt že to tátu – Ďábla, Belzebuba, jakkoli ho chcete nazývat - přivádělo k šílenství.
„Jako by nebylo dost špatné, že si ve škole měla samé A. Och, ne,“ řekl zuřivě. „Taky musíš být ještě panna. Je ti dvacet tři. To je prostě špatné,“ zařval. „Vychoval jsem tě, abys byla více zlá, než jsi teď.“
„Jak už jsem ti předtím říkala, ne dokud se nezamiluju,“ stoupla jsem si a moje tělo bylo plné napětí. Chci, aby moje poprvé bylo výjimečné. Otec to věděl. Četla jsem už hodně knih o sexu, abych věděla, že to je významná událost, kterou si budu pamatovat celý život, což vzhledem k mému původu může být dost dlouhá doba. Byla to snad moje chyba, že jsem ještě nepotkala toho pravého?  Mám jen pár kritérií, které by ten chudák musel splnit. Za prvé, nemohl by být úplně smrtelný, sem trochu silnější než normální holka, měla bych strach, že mu ublížím v zápalu chvíle. Za druhé, nesměl by utéct s křikem ve chvíli, kdy by zjistil, že můj táta je náhodou Satan, mistr lží a podvodů. A za třetí ten šťastlivec musí být kus. Kus natolik, abych se uvnitř celá roztekla a šilhala z toho. Tohle jsou jenom tři hlavní kritéria; přemýšlela jsem, zda mám změnit požadavky, ale kašlu na to, i tak jsem udělala kompromis.  Já vím, že jednou toho pravého najdu, ale mezitím co na něj čekám, si užívám, že přivádím tátu k šílenství.
Lucifer se zatahal za své stále černé vlasy, které měly pouze náznaky šedin na skráních, a unaveně si povzdechl. „Proč mi to děláš?“ zeptal se mě a padl na gauč. Sedla jsem si vedle něj a objala jeho podsadité tělo. I potom všem co bylo řečeno a i přesto, že dokáže být trochu panovačný, svého otce miluji.
„Hej, je tady alespoň jedna věc,“ řekla jsem, abych ho povzbudila. „Pravděpodobně nebudu čekat, než se vezmeme. To je aspoň malý hřích, ne?“
„Asi jo,“ řekl a zněl už míň naštvaně.
Samozřejmě, moje rozhodnutí přeskočit svatbu mělo co dočinění s tím, že nemůžu vstoupit do kostela, aniž by se vznítily všechny náboženské předměty. Je to nefér. Nikdy jsem neudělala nic zlého – no, hodně zlého – a přesto Bůh a všechny jeho ozdoby na mě reagují, jako bych byla antikrist, něco co můj jediný lidský bratr shledává velice vtipným. Ani farář se ke mně nemůže přiblížit; pokud je tedy čistý. Každopádně ti špatní problém nemají. Jen následovatel plný čisté víry v jediného Boha padne na zem svíjející se v agonii. Dobré na tom je, že většiny farářů, které jsem potkala, se tohle netýkalo. Netřeba dodávat, že si nemyslím, že mám manželství vepsáno v kartách, pokud tedy neudělám celou tu věc s „radním oddávajícím,“ o které si osobně myslím, že v ní chybí romantika a oddanost.
Táta pořád seděl na gauči a vypadal ztrápeně. Naštěstí nikdo z jeho přisluhovačů nebyl nablízku, aby to viděl. Jsem ráda, že když je se mnou, necítí potřebu si na něco hrát. Myslím tím, že musí být těžké být pořád zlý. I špatní chlapi potřebují pauzu – a někoho kdo by je miloval.
„Tati, vím, co by ti spravilo náladu. Proč se nevrátíš zpátky do pekla a nemučíš ty démony, kteří o tobě roznáší ty klepy, abys jim ukázal, že si pořád šéf? Založ několik věčných požárů a udělej velkolepý proslov o tom, jak by se každý měl klanět králi Podsvětí, nebo bude čelit plamenům zkázy.“
„Jen se mě snažíš zbavit,“ řekl smutně, i přesto, že jsem viděla, že moje slova ho alespoň trochu povzbudila.
„Ano a ne. Musím otevřít bar, během dvaceti minut; takže jo, snažím se tě přimět odejít, ale,“ řekla sem a pořádně jsem ho objala, “miluju tě a nerada tě takhle vidím.“
„Nevím proč, ale taky tě mám rád,“ řekl Satan nevrle a taky mě objal. Uchovávám si momenty jako je tento; stávají se jen zřídkakdy. „Snaž se být špatná,“ řekl předtím, než zmizel.
Pach síry – nejznámější parfém pekla a volací karta mého táty – zůstal ve vzduchu, těžko odstranitelná stopa se usadila na mém svetru. Skvělé musím se znova převléct. Ve spěchu, jelikož i tak sem měla zpoždění, jsem si rychle vyměnila své žluté tričko s podsádkou na těsné, růžové, s lodičkovým výstřihem. Nasoukala jsem se do svých úzkých džínů; potom škubnutím obula růžové kotníkové boty s kožešinou a manžetami, protože jak každý ví: nezáleží, jak báječné máte oblečení, ale všechno je o tom, jaké máte boty. Vzala jsem si klíče, bílou bundu z ovčí vlny a vyběhla ze dveří. 
Rychle jsem opustila budovu, vítr zachytil mé vlasy, které jsem si nechala volně.  Jejich dlouhá, hedvábná délka tvořila závoj před mým obličejem, takže jsem mohla vidět pouze místy. Bohužel nebyl čas, abych se vrátila a vlasy si stáhla, mhouřila jsem oči a klela - některé z nadávek byly pekně barvité, vzhledem k lidem, které jsem znala - a plahočila jsem se do práce. Vrazila jsem do širokých zad muže, který se zničehonic objevil přede mnou, a ráda bych z toho obvinila moje vlasy, ale pravdou bylo, že jsem se nedívala.
Samozřejmě, jsem to nezamýšlela, vzít na sebe. „Hej, dívej se na cestu,“ zařvala jsem na něj, klopýtla jsem a balancovala jsem na hraně obrubníku. Pravděpodobně bych spadla na zadek, nebýt “skály“ do které jsem předtím vrazila a která mě zachytila.
„Měla by ses dívat, kam jdeš,“ řekl chraplavým hlasem, po kterém mi vyskočila husí kůže po celém těle.
Chtěla jsem vidět jeho obličej, jestli je tak sexy jak naznačoval jeho hlas, ale moje vlasy prostě odmítaly odejít z očí. Jediné, co se mi podařilo zjistit, byl dojem z jeho výšky a šířky. Než sem si stihla vlasy odhodit z očí, zmizel. Dívala jsem sem před sebe, za sebe dokonce i přes cestu;  ale lidé klopýtající okolo nevypadali správně. Za prvé, vypadali příliš obyčejně. Ale ten muž, do kterého jsem vrazila, vypadal jako něco více. Cítila jsem vinoucí se sílu uvnitř něj a moje vlastní energie na ni reagovala. Musí být ve městě nový, nikdy dříve jsem ho nepotkala;  nechci znít nafoukaně, ale každý s nadpřirozenými schopnosti – ať už dobrý nebo zlý – skončí v mém baru. Když už o něm mluvíme, jdu pozdě!
Šla jsem rychle a urazila jsem zbývajících šest bloků za patnáct minut, přišla jsem, zrovna když se Charon objevil v dimenzionálních dveřích ve výklenku, který chránil vchod.
„Nemusíš převážet lidi přes řeku?“ zeptala jsem se svého nejvěrnějšího zákazníka. Dlouhotrvající vtip mezi námi.
„Mám žízeň,“ řekl s obličejem skrytým v hlubinách objemného pláště, který pořád nosil. „Mimo jiné, stejně už jsou mrtví, takže můžou počkat. I tak budou mít celou věčnost.“ Zachechtal se Charon ďábelsky.
„Vzdej to,“ řekla jsem. Bouchla jsem ho do ramene předtím, než jsem odemkla dveře k baru. „Oba dva víme, že si zlý asi jako moucha.“
„Znal jsem i nějaké hodně zlé mouchy,“ řekl, bez výrazu. Pak se zachechtal normálně. „Vlastně, vzal sem si noc volna. Manželka říkala, že bych měl zpomalit, takže dneska pracuje syn. Doufám, že mu znova nespadne veslo a nenechá duše na pobřeží Styxu.“
„To neudělal,“ v šoku jsem vydechla. Mluvíme tu o největším faux pas.
„Obávám se, že ano,“ řekl Charon a zakroutil hlavou. „Miluju svého syna, ale musím říct, že není zrovna tím nejostřejším nožem. Tentokrát jsem se zachoval předvídavě; a přivázal jsem veslo k lodi.“
Zasmála jsem se a pustila mého dlouhodobého kamaráda – který je také tátův nejlepší kamarád – do baru. Dělal mi společnost, než jsem rozsvítila světla a připravila bar na večerní nával lidí. Čtvrteční noci bývalo obvykle narváno, ale s premiérou Survivor: Burn in Hell[1], na Damned channel[2] vím, že dnes budou chybět některé známé tváře. Já si to budu nahrávat, nikdy jsem nezmeškala jediný díl. Akorát mi to připomíná, jak moc potřebuju investovat do velkoplošné obrazovky; další věc na mém dlouhém “co udělat“ seznamu, když vydělám nějaké peníze. Odmítla jsem si půjčit peníze od táty, protože se za to vždy snaží získat nějaký závazek. Mám v úmyslu zachovat si svou duši – jestli nějakou mám – děkuji pěkně.
Kromě toho, bar, který jsem nazvala Nexus, byl můj. Zámek, akcie a hypotéky. Můj retro bar z osmdesátých sloužil, jako nebe pro všechny abnormální lidi v okolí. Můj nápad to nebyl. Původně jsem chtěla jen obyčejný karaoke bar, ale samozřejmě, špatná krev bude vždycky zavázet. V mém případě, moje ďábelská část zmixovaná kdo ví s čím. Ať mě už vytvořilo cokoliv, kromě drahého starého Lucifera, vytvořilo to tak mocný balíček. Bez jakékoli snahy z mé strany prostor sta stop okolo mě přechází v bezmagickou zónu. Vážně. Jsem jako chodící nulové pole. Nezastaví to vrozené schopnosti nadpřirozených, kteří ke mně běžně chodí, ale určitě to přijde vhod těm, kteří mají tendence zdržovat se a pít na místech, kde se zdržují lidi s velkou magií.
Padající opilí čarodějové, kteří se hádají o tom kdo má silnější kouzla? To nikdy nevěstí nic dobrého. Pokud nejste Nexusu, samozřejmě; všechno co vidíte, jsou jen dva staří chlápci, kteří se pošťuchují, místo toho, aby se ničili zemětřeseními a meteory padajícími z nebe. Jakmile se rozneslo několik slov o mém bezmagickém baru, stal se nejžhavějším místem pro nadpřirozené bytosti ve městě, a nějakým způsobem se stalo, že smrtelníci prostě jen přicházeli; vtipná shoda náhod.
Alespoň že nadpřirození dávají vysoké spropitné, což činí mnohem jednodušší najít jakékoli zaměstnance. Mám několik dryád, které tu jsou jako barmanky; Percy, můj barman a vyhazovač, který se svojí napůl obří krví, má velmi malé rty; a pak moje maličkost. Pokud se v noci, kdy je Percy pryč, něco vymkne z rukou, vytáhnu zpoza baru svou baseballovou pálku. Hrávala jsem v démonské ženské lize baseball roky, takže mám nebezpečný rozmach. Samozřejmě nikdo v baru, kromě Charona a Percyho netuší, že jsem Satanova dcera. Říkám to jenom lidem, kterým věřím, protože z nějakého důvodu si cizinci myslí, že když znají princeznu Pekla, dává jim to páku na mého otce; a nezáleží na tom, kolikrát jsem jim ukázala, že dělají chybu, prostě to nechápou.
Takže momentálně jsem inkognito. Místo používání mého prvního jména, Satana, používám prostřední, Muriel. Takže mí příznivci si myslí, že jsem nějaký druh čarodějnice a nechávají mě na pokoji.  Nějakým způsobem to je osvěžující, být brána jako normální. Když jsem žila v Pekle, pořád jsem musela něco dokazovat – a to nezmiňuji to, že jsem si musela zachraňovat vlastní život. Se zářícíma očima – někteří tvrdí, že když se naštvu, jsou v nich vidět Pekelné ohně – ty, kteří mi zkříží cestu, nebo se snaží ublížit tátovi, srovnávám do latě. Naštěstí se to nestává moc často. Moje reputace – a to nezmiňuju můj rodokmen – mě předchází, když se někam vydám na návštěvu.
Mimochodem, moje celé jméno je Satana Muriel Baphomet; nemanželská dcera Satana, narozená neznámé matce, která chytře utekla z nepořádku, který pokračoval jako můj život. Mám okolo pěti stop a osmi palců; Rozhodně nemám velikost šest, vždycky jsem preferovala svůj bujný vzhled, než strádání dnešních modelek. Mám kaštanové vlasy, skoro po zadek, s červenými odlesky; hnědé oči; a rty jako dělané k sání penisů – nebo to mi bylo řečeno; tuto teorii musím ještě vyzkoušet. Je mi dvacet tři a pořád jsem panna, ale nevybrala jsem si to. Jsem rozhodnutá přijít o věneček hned, jak se zamiluju. Nejen chtíč, ale láska.
Když už mluvíme o chtíči, zjevili se tu tři služebníci testosteronu, každý na dvou nohách. Vážně, kdybych mohla mít tyhle chlapy v lahvi, mohla bych si zařídit velkou budoucnost, stejně jako vynálezce viagry. Každá horkokrevná i chladnokrevná žena v baru je zaregistrovala. Mohlo to být tím, že měli kolem sebe auru, která říkala: „Jsem zkažený, máma ti říkala, drž se ode mě dál.“ Mohl to být fakt, že jsem si horoucně přála mít na sobě kožený dlouhý plášť, který měl na sobě jeden z nich. Nebo to bylo tím, že všichni tři byli zasraně nádherní.
Mohla jsem cítit dotyk mého otce. Myslím tím, jaké jsou šance, že se můj Drahý Tatínek ve stejný den rozhodne brečet nad mým panenským stavem a zároveň se v mém baru objeví tři nejdokonalejší chlapi? Vypadalo to, že starý dobrý táta vytasil velké zbraně a soudě dle boulí na jejich kalhotách, to je velký eufemismus. A překvapení, právě se stali mými třemi nejoblíbenějšími příchutěmi!
Rozmezí šesti stop až šesti stop a tří palců, pokud můžu soudit, byli jako duha z chlapů, sladký blonďák, brunet a ebenově černý.  Široké ramena napěchované v bundách, v jejich obličejích vyryta dokonalost. Ve chvíli, kdy ebenově černovlasý bleskl svým vzdáleným pohledem na mě, ucítila jsem vlhkost v kalhotkách. Musela jsem bojovat s potřebou vrátit se do mé kanceláře a udělat se.
Takže mě samozřejmě uvedli do špatné nálady. Vážně nesnáším, když nejsem pod kontrolou. Když přicházeli k baru, otočila jsem se a ignorovala je, i když jsem to nemohla vydržet alespoň se nenadechnout vzduchu zaplněného mužskou vůní a mýdlem. Sakra, voní dobře. Zajímalo by mě, jestli tak i chutnají?
„Můžu dostat pivo, prosím,“ řekl hluboký baryton, který mě nutil zachvět se. Stěží jsem to zadržovala. Nevyhraješ, tati. Slibuju. Ignorovala jsem sexy-hlas – a svoje hormony – a leštila jsem prudčeji sklenici ve své ruce.
„Myslím si, že tě nemá ráda,“ dráždil mě mnohem jemnější hlas za mými zády. „Ukážu ti, jak se to dělá. Promiň, krásko, moji kamarádi a já máme příšernou žízeň. Možná kdyby si nás nechala napít se tvé krásy, přežili bychom to.“
Moje obočí se zvedlo a musela jsem bojovat, abych se nerozesmála. Vážně tahle věta někdy fungovala? Ačkoli musím říct, že se mi stáhl žaludek a zadržela jsem dech. Vinna – mám ráda komplimenty stejně jako jakákoli jiná holka.
„Oh, kurva,” řekl vážný hlas s náznakem znechucení. “Děvče, můžeš nám dát nějaké piva?“ Ztuhla jsem, stále otočená zády. Mohl by to být? Mohl mi osud přivést nazpět toho cizince z dřívějška?
Povzbuzena jeho chybějícími způsoby a možností konečně vidět jak vypadá, jsem se otočila a zjistila jsem, že nemám ani páru, komu ten hlas patřil.
 Vzala jsem půllitr a naplnila ho nějakým pivem; nezeptala jsem se, jaké chtějí. Vypijí to, co jsem jim dala. S plesknutím jsem postavila pivo před blonďáka, který otevřel doširoka své oči; šokoval mě svým nízkým barytonem, když řekl: „děkuju, ale nebyl to ten, kterého jsem chtěla vidět – ačkoli měl každopádně hezký obličej. Možná bych ho neměla úplně zavrhnout.
Druhý džbánek šel před bruneta, o kterém se zjistila, že je tím já-chci-být-Lothario[3]. „Děkuji, moje krásná růže. Já—“
Ignorovala jsem ho; nebylo to tak snadné, jak se to zdá, z jeho světle modrýma očima a přitažlivým úsměvem. Otočila jsem se obsloužit třetího muže, Pana Vážný hlas a také zeď, do které jsem předtím vrazila. Jakmile jsem se podívala na jeho obličej, zalapala jsem po dechu a zírala jsem na něj se zaujetím. Uvědomila jsem si bolestivé sevření chtíče.
Těžce ovladatelné ebenové vlasy, hranatý obličej, zlověstná jizva, která se mu táhla přes tvář a ty nejpronikavější zelené oči, které jsem kdy viděla. Jeho rty se zkroutily do úšklebku nad mým pohledem.
„Stačí ti to, co vidíš? Líbí se ti moje jizva? Mám ještě lepší, ukážu ti ji, pokud semnou půjdeš do zadu, kde budeme mít víc soukromí.“
Ou, ta póza. To mám na mužích ráda. „Kdo se stará o tvoje jizvy?“ řekla jsem a sladce jsem se usmála. Opřela jsem se dopředu, takže mohl vidět náznak mého výstřihu, který ho rozptýlil. „Mám jizvy, zlato, vedle kterých ty tvé vypadají jako zranění při holení. Více se zajímám o tvůj plášť. Odkud ho máš?“ Jasně, lež; okay, pozorovala jsem ho, ale hej, jsem dcerou Satana, očekávalo se to. A co se týče mých jizev, upřednostňuju právě teď na ně nemyslet. Zbytečné říkat, že věci, které mi je udělaly, nebyly veselými táborníky.
Myslím, že jsem zelenoočka překvapila; mohla jsem vidět, že jsem šokovala jeho kamarády. Začali se smát. Otočila jsem se na ně s pohrdavým pohledem ledové princezny, ten s drsným hlasem ho kopíroval; a pod naším dvojitým pohledem ti dva rychle ztichli – čímž kleslo mé mínění o nich. Pravého muže by ten pohled neodstrašil.
„Myslím, že si najdeme stůl,“ zamumlal blonďák. Vzal svoje pivo, a on i jeho kamarád s květnatými proslovy a uháněli přes místnost ke stolu naproti zadní zdi.  Vlastně, všechny mé stoly byly obklopené zdmi; vtipné, jak nadpřirozené bytosti můžou být paranoidní. Bylo to neobvyklé rozložení, ale vytvářelo skvělý taneční parket. Hlavně elfové milují hodně prostoru k tanci, když to přeženou s pitím nektaru.
Vážný hlas sledoval odchod svých kamarádů a pak se otočil na mě. „Kdo jsi?“ zeptal se.
„Barmanka.“ Chytré odpovědi jsou moje speciality.
„Vážně. Kdo jsi?“ zeptal se znovu, s intenzivním pohledem svých zelených očí, jejichž světlo a jasnost mi připomínaly jemnou jarní trávu. Krásně kontrastovaly s jeho temným a nebezpečným vzhledem.
„Kdo jsi ty?“ střelila jsem zpátky.
„Auric.“
Auric, to bylo jméno, jaké neslyšíte každý den. Líbilo se mi. Znělo mužně. „Jsem Muriel, barmanka.“ Řekla jsem mu svoje prostřední jméno a vynechala první a poslední, z jasných důvodů.
„Ne,“ řekl pomalu a zamyšleně. „Jsi více než to.“
Pohotově jsem odpověděla. „Nejsme snad všichni víc?“ A ukazovala jsem na mé obvyklé hosty, elfy, dryády, gnómy a ostatní bytosti, které patřily do pohádek. Vzadu byl i démon. Byl vyhozen z Pekla, protože byl příliš měkký pro utrpení a momentálně řešil své problémy nad Martini s olivami. Srab.
„Možná jsem se měla zeptat, co jsi. Máš zvláštní příchuť,” řekla jsem. Jeho vlastní unikátní značka, která z něj vyzařovala – ani docela dobrý, ani úplně zlý. Vlastně jsem něco takového nikdy neochutnala. Nažhavilo to mojí sílu uvnitř těla. Bradavky mi ztvrdly a olízla jsem si rty, smyslný vjem, který upoutal jeho pozornost; a v té chvíli jeho oči zasvítily. Mohla jsem vidět, že Auric není imunní vůči mému šarmu.
„Můžeš cítit moji sílu?“ zeptal se mě a svraštil čelo.
Jen jsem se usmála a pokrčila rameny. „Dokážu udělat hodně věcí, tak jako každý, kdo je tady. Z tvých kamarádů jsem taky cítila, že jsou výjimeční.“ Blonďák měl zvířecí zápach, signalizující, že je kožoměnec, zatímco ten druhý měl oči a auru čaroděje. Zvláštní trojka.
„Dobrá, jsou výjimeční,“ Auric zamumlal.
„Musíte tu být noví. Nemyslím, že jsem vás tady někdy dřív viděla.“
„Přestěhovali jsme se před pár měsíci do města, ale cestovali jsme kvůli… obchodu.“ Zaváhal předtím, než řekl obchod, zbystřila jsem, zaznamenala jsem příběh.
„O jaký druh obchodu se jedná?“
„Tamto a ono,“ odpověděl neurčitě. „Slyšeli jsme o baru od klienta. Říkal, že vlastník je unikátní nadpřirozený. Nikdo nevypadá, že by věděl, co nebo kdo vlastně je.“
„Aaah, šéf,“ řekla jsem a schovávala úsměv. „Ano, ona je něčím, to je pravda.“ Zajímalo mě, jaké šílené historky o mně slyšel.
„Chodí sem někdy?“ zeptal se.
Začala jsem se obávat směru jeho otázek. Vypadal velmi zvědavě ohledně majitele Nexus – jinými slovy o mě. „Ne, skoro nikdy. Nechává nás dělat práci pro ni.“
„Jaká škoda; rád bych se s ní setkal, hodně jsem o ní slyšel. Takže když tady nikde není, jak funguje ta bezmagická věc? Mám pocit jako by v celém podniku bylo nějaké tlumící pole. Nevěřil jsem tomu, dokud jsem to necítil. Je to jako kouzlo?“
Takže on chce potkat majitelku? Tolik o ní slyšel? Tento upovídaný Auric se nechoval jako chlap, který dnes přišel do baru, nebo jako ten, do kterého jsem dnes vrazila. Ten chlap měl postoj; nechodil okolo horké kaše. Tak proč ty očividně nevinné otázky a kamarádský pokec? Chlap jako on by si měl nárokovat odpovědi. Něco nevypadalo dobře. Měl by se ptát na mě – žhavou barmanku s úžasným vybavením – ne na to, kdo vlastní bar a jak pracuje. I přesto, že nevědomky mluvil o mně, nelíbilo se mi to. Byla jsem už nespočetněkrát obětí vražedných atentátů, že jsem už necítila husí kůži jako varování. Přepnula jsem na taktiku, která už fungovala. „Jo, ta bezmagická věc je totálně bezvadná,“ řekla jsem a použila moji kdybych byla blond, jsem úplně blbá taktiku. „Nemám ponětí, jak to dělá, ale je to skvělé.“
Moje klábosivá odpověď mu hodila návnadu, viděla jsem jeho upřený přemýšlivý pohled, po kterém jsem uvažovala, zda jsem neměla lhát méně očividně. „Na tobě je něco jiného Muriel,“ přemítal Auric.
Byla jsem v pokušení zeptat se co, ale donutil mě cítit se nepohodlně – ani nezmiňuju otravně – místo pozvání mě na rande, ze mě chce dostat informace. Nastal čas ukončit tento rozhovor, než uklouznu a řeknu něco, co mu naznačí kdo a co jsem. „Jsem si jistá, že to říkáš všem holkám. Tak proč se nejdeš připojit ke svým kamarádům a uvidíme, jestli dokážeš vymyslet další trapné fráze. Já mám práci.“
Otočila jsem se k němu zády, což bylo těžší, než by mělo být. Moje tělo to táhlo k němu, musela jsem bojovat s šíleným nutkáním vzít ho ven a říct mu, aby se svlékl a já mohla najít jeho ostatní jizvy.
Opustil bar bez jediného slova a připojil se ke svým kamarádům, hloupá a holčičí část mě udělal grimasu zklamání. Myslím tím, mohl se snažit více, ne?
Po zbytek večera jsem Aurica a jeho kamarády okázale ignorovala a do jejich části jsem posílala své barmanky na poloviční úvazek – dryády mohou být dost nespolehlivé, proto částečný úvazek – aby jim sloužily.
Auric už znova k baru nepřišel, přestože jsem ho nachytala, jak se na mě spekulativně dívá, více než jednou. Ne, že bych ho sledovala; ne já ne, jenom jsem se obecně dívala po baru. Neumím lhát, ani sobě.
Když byly tři ráno, rozsvítila jsem světla, které signalizovala, že se bude zavírat.
Jedinými zbylými hosty byl opilý, zneuctěný démon, který zpíval Eltona Johna a potácel se ze dveří a moje trojka hřebečků. Viděla jsem Aurica  jak po mě bleskl pohledem a pak odešel se svými přáteli, ale předstírala jsem, že ho nevidím a pokračovala v uzávěrce.
Sylvie, moje lesní nymfa, mi zamávala na dobrou noc a šla do parku, kde ráda zapouštěla své kořeny. Dokončila jsem ukládání peněz do sejfu, oblíkla jsem si svoji bílou vlněnou bundu -  tátova nejméně oblíbená barva – zamknula jsem a šla domů. Jen tucet bloků, pro holku jako já to není žádný problém.
Noc pořád vypadala neobvykle. Vzduch visel bez dechu, dokonce ani šepot větru se neozýval.  Zvláštní, vzhledem k dřívějším násilným závanům. Obvyklé zvuky byly zpomalené, skoro ve čtyři hodiny ráno se zdály utlumené. Nebylo vidět ani auto, ani štěkajícího psa. Vlastně to bylo osvěžující. S rukama v kapsách jsem šla domů, občasná myšlenka na tmavovlasého Aurika mi dělala společnost, která mě zahřívala. 
Moje tělo a hlava vířily citovým nepořádkem, především zmatkem a vzrušením. Auric rozhodně zapálil oheň uvnitř mého těla, ale zároveň rozezněl můj vnitřní alarm. Potřebovala jsem se o něm dozvědět více. Ale jak? Neznám jeho příjmení a podle něj se tady objevuje jen zřídka.  Tak kde získám informace o něm a jeho kamarádech?
Přemýšlela jsem, že bych se zeptala táty. Jestli mu Auric patří, bude mi schopný něco říct; ale ptát se ho na pomoc, se všemi těmi závazky, které by s tím přišly, by znamenalo odhalit svou ruku. Nechtěla jsem, aby táta věděl, že mě někdo zaujal. Chtěla jsem si na něj udělat názor sama, bez toho, aby mi o něm táta něco přibarvoval, nebo se snažil vylepšit jeho kvality. Což mě přinutilo přemýšlet; za jaký tým Auric hraje?
Naopak od obecného mínění, dobro a zlo nebylo jediným způsobem bytí – výraz “hodně odstínů šedé“ tady rozhodně platil. Ačkoli Bůh a Satan se rozhodli být nejvíce známými hráči - a navíc bratry – jiné mocné entity existovaly také. Pracuje snad Auric pro jednoho z nich?  Mohla bych být ještě více paranoidní?
Pokračovala jsem v chůzi a přemýšlení v této mrtvé noci, ztracená v myšlenkách; ale rozptýlil mě zvuk za mnou, jemné bouchnutí něčeho do země, a štiplavý zápach síry.
Chňapla jsem po svém pouzdru na dýky, jen abych zjistila, že když jsem ve spěchu šla do práce, tak jsem ho zapomněla.
Sakra.


[1] Přeživší: Shořte v pekle
[2] Prokletý kanál
[3] Svůdce žen v komedii napsané na motiv Dona Quixota

12 komentářů:

  1. ďakujem za preklad

    OdpovědětVymazat
  2. jee skvely preklad diky zaň som rada že sa niekto dal na preklad tejto knihy lebo vyzerala zaujimavo a rozhodne ma nesklamala už ted som si oblibila Satanine hlašky(myššlenky) :D :D

    OdpovědětVymazat
  3. Hooo...totálně jsem si zamilovala Mauriel! A Auric vypadá jako totální bad boy :D mooocinky děkuji za překlad, úžasné. :-) ;-)

    OdpovědětVymazat
  4. Norakiss: Moc děkuju za kapitolku byla úžasná a pěkně dlouhá :)

    OdpovědětVymazat
  5. ahoj,

    taky děkuji za překlad. je to kus ten Auric.

    OdpovědětVymazat
  6. Ďakujem za preklad! :-) vyzerá to super!

    OdpovědětVymazat
  7. Honem, honem, tesim se na dalsi dil :) Vypydy to moc moc dobre :)

    OdpovědětVymazat
  8. diky za překlad, vypadá to hodně zajímavě, těším se na další kapitolku :) G

    OdpovědětVymazat
  9. Moc se těším na pokračování, díky za překlad :-D

    OdpovědětVymazat
  10. tak jsem se konečně dostala i ke čtení tohohle překladu :D parádní překlad, sice pár překlepů, ale druhou korekturu stejně asi budu mít na starosti já, takže dopilujeme a bude to bez chybičky :D aaa jdu hned na další kapču :D díky :)

    OdpovědětVymazat
  11. díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  12. dakujem...už sa tesím na pokračovanie :D

    OdpovědětVymazat