pátek 22. března 2013

Svázáni krví - 3. Kapitola




Na hřbitově si Mackenzie převázala červený šátek a přehodila si své tlusté copánky přes ramena, než popadla svůj poznámkový blok. Slunce se již ponořovalo za koruny stromů a ona měla sotva hodinu, aby vše zařídila.

Mžourající ke směru, kterým přijela, odhadovala vzdálenost od dlážděné silnice ke vchodu do hřbitova. Byl příliš daleko na to, aby nasadila pomalé tempo. Míle? Dvě míle? Zkontroluje si hodiny na tachometru, až se vrátí. Potom, co změřila šířku štěrkové cesty, načmárala údaje do svého zápisníku. Kamery a nákladní auto zaberou spoustu prostoru, stejně jako speciální přívěs, ale tato cesta neměla krajnici. Kde všichni zaparkují? Budou se muset zařadit do jedné linie. Bude tady ale vůbec dost místa, aby kolem projelo jiné vozidlo, pokud by se potřebovali přesunout blíž? Přístup na tohle místo by mohl být skutečným problémem.
Její odhad na tuto starou silnici se zdál správný, ale ona naskočila zpátky na svou motorku, aby ji prozkoumala trochu dál.
Sotva za rohem se táhnul vratký most, který pravděpodobně vedl k Bear Creek a její žaludek se zachvěl. S chybějícím zábradlím a popraskanými dřevěnými fochy, přes něj nemohla přejet tak těžkým vozidlem. Posádka nebude schopná zaparkovat za mostem, takže nebudou mít příliš prostoru. Potom, co si to tady párkrát vyfotila, vylezla zpátky na motorku a zamířila zpět ke vchodu do hřbitova.
Alespoň že to bude jen jedno, nebo dvoudenní natáčení bez hlavních aktérů a bude to jen jedna z hrstky doplňků. Nemuseli se starat o zaparkování obrovského auta, které bude vybaveno vlastními šatnami. Většina aut bude mít jen věci se speciálními efekty. Jo, možná by to mohlo fungovat.
Olízla si prst a listovala ve svém zápisníku. Vypadalo to, jako že má vše vymyšlené. Poté, co zastrčila notes a fotoaparát do sedlové brašny, popadla revolver a nacpala si ho do kapsy. Teď nastal čas pro jiné odpovědi. Možná, že něco na hřbitově nakopne její paměť.
Mýtina byla chladná a vlhký vítr šeptal skrze větve stromů, zvedal je v promyšlených vlnách, jako kdyby na ni mávaly. Zhluboka se nadechla a zachvěla se, nervózní z toho, co může najít.
Překračovala náhrobky, zatímco pohledem přejížděla přes světle zelené nánosy přerostlé trávy a plevele, která jak se zdálo, všechno pokrývala. Zahlédla známé místo, ale nebyla si jistá, jestli to poznala z toho, že přímo tam včera stála, nebo z fotografií, které prozkoumávala dnes doma.
A pak to spatřila. Její přenosná trojnožka. Ležela na boku, stále plně rozšířena, jako kdyby někdo jen vytrhl foťák a nechal ji tam. Jak se to mohlo stát? Bylo téměř její druhou přirozeností brát si ji, když dělala fotky. Dát si popruh fotoaparátu kolem krku, odšroubovat ho, chytit trojnožku, složit nohy. Dělala to tolikrát a nikdy předtím ji nezapomněla. Byla snad včera tak roztržitá, nebo vyplašená? Mráz jí přejel dolů po páteři.
Rozptýlená nebo poplašená čím?
Pomalu se otáčela, do celého kruhu, zatímco její oči pročesávaly les kolem. Byl povědomý? Ano, možná.
Byla přitahována zvukem vody, procházela kolem rozpadlých náhrobků k okraji hřbitova. Pod korunou starého cedru viděla velkou hromadu listí a chloupky za krkem se jí zježily. Vsunula ruku do kapsy a dotkla se pro uklidnění zbrani.
Když se plížila přes listy, něco zapraskalo pod její botou. Sehnula se a našla svou sponu do vlasů. Svou? Plast byl prasklý, pružinka rozbitá, ale vypadala jako ta, kterou měla na sobě. Ale když tady byla, proč si to nepamatuje? Spadla a narazila si hlavu?
Dívala se na listy a přejížděla dlaní po povrchu, míchala je. Na rozdíl od jiných hromádek byly suché, chráněné korunou cedru. Zvedla je do hrsti. Byly cítit jako les. Se zavřenýma očima si jimi přejela po tváři. Tuhé, ostré…a povědomé. Ale vzpomínka byla těsně za jejím dosahem – a ona ji nedokázala vytáhnout. Uzavřela ruku s listy v pěst a poničené kousky vhodila do vzduchu, kde s třepotáním dopadaly na zem.
Postupovala ke křoví a dolů k potoku. Sto osmdesát až dvě stě metrů dlouhý a jen třicet až šedesát metrů hluboký, s křišťálově čistou vodou, která se proháněla přes kusy tmavých kamenů.
Malá písčina, která se koupala ve slunečním světle, lemovala břeh na protější straně a vypadala přívětivě. S jemným zvukem tekoucí vody se zdálo, že se tvrdé uzly napětí mezi jejími lopatkami uvolňují. Obrátila se, aby se mohla procházet proti proudu podél okraje, ale podrost byl plný ostrých ostružiníků a do pasu vysokých bahenních trav, které vypadaly jako obří hlava mopu.
Svlékla si boty a ponožky, vyhrnula si své džíny a přebrodila se na druhou stranu. Když se dotkla písku, poryv větru s teplým příslibem léta jí načechral vlasy. Zavřela oči, jen na minutku a vnímala všudypřítomné brnění, – byl to pocit, který cítila téměř neustále od chvíle, co se vzbudila – které jí třepotalo proti spánkům.
Větvička přelétla z druhé strany potoka a ona se posadila. Bože, to tady usnula? Všimla si, že se stíny prodlužují a že slunce klesá níž k nebi. Když se sklonila, aby si vzala své boty a trojnožku, slunce se zatřpytilo na displeji napůl položeném v písku.
Mobilní telefon.
Jak se sem dostal? I poté, co oprášila písek, ho měla problém otevřít. Tlačítka byla rozbitá. S trochou úsilí telefon znovu zavřela a přehazovala si ho ve svých rukách. Pravděpodobně byl poškozen vodou. Přitiskla si ho ke tváři, vytvarovaný plast byl teplý od slunce.
Malý a elegantní, musel to být zcela nový model. Možná, že se z něj ještě dají získat kontaktní čísla. Ty se vždy zatraceně špatně znovu shánějí. Měla by ho vzít do obchodu, aby zjistila, jestli dokážou najít majitele.
S trojnožkou v jedné ruce a svých botách v druhé, vstoupila do potoka a rychle se prodrala skrz vodu. Ale dříve, než se dostala na druhou stranu, jí sklouzla noha na hladkých říčních kamenech a ona vykřikla. Mávající rukama, se snažila zachytit sama sebe, ale padla na kolena a ponořila do vody i své boty, i trojnožku.
Přejela si přes kapsy. Zbraň i telefon byly v bezpečí. Ale sakra, cesta domů bude mrazivá.
*   *   *
„Jacksone, máte vše připravené? Je na cestě.“
„Jo, jsem připravený, ale myslím, že to přeháníš s tímhle spletitým mapovačem vůně.“
„Jen udělej, co říkám.“ Kdyby ji jen Dom mohl nechat jít rovnou domů. Nebo ještě lépe, kdyby ji mohl pozvat do svého zahřátého auta s vyhřívanými sedadly. Ale bylo rozhodující zničit její stopu, pokud se nějací Temnokrevní vydají hledat ho na hřbitov. Našli by její vůni a následovali ji jako pekelní psi. Tohle byl jediný způsob, kterým se mohl ujistit, že ji nemohou vystopovat.
Cítil její nepohodlí a přál si, aby bylo něco, co by mohl udělat. Když viděl, jak spadla do potoku, vyskočil jí na pomoc a musel sám sebe zastavit, protože mohl jen sledovat, jak se celá smáčí.
Poté, co její motorka projela jeho skrýší v koruně stromů, několik okamžiků netrpělivě čekal, než ji sledoval.
„Kde bude první odbočka?“ Dom zaskřípal zuby, když se podíval na tachometr. Věděla vůbec, jaký je rychlostní limit?
„V Maple Grove. Bude chtít odbočit vpravo, ale už jsem tam barikádou uzavřel silnici, takže bude muset odbočit doleva. Doufej, že není velký provoz.“
„Neměl by být. Jen ji neztrať, dobře? A nebuď příliš blízko. Nezapomeň, že je to Sladká krev.“ Proč k čertu dovolil Fossovi, aby připravil objížďky? Měl to udělat sám.
„Jasně, jasně, jasně. Už je tady.“ Jackson se odmlčel a Dom slyšel přes telefon lehký rachot její motorky. „Do prdele, vole, je pěkně nasraná.“ Když Foss vyprskl v záchvatu smíchu, Dom se naježil. „Neviděla značku, dokud do ní málem nevrazila. Obrátila se a znovu tu zatracenou věc nakopla. Měl si tu otočku vidět. A když odjížděla… Chlape, je sexy.“
Dom téměř vjel Porschem mimo silnici. V duchu zaklel, napomínal se, ať je v klidu.
„Musím se dostat na další místo.“ Jackson se zasmál a linka oněměla.
Dom jel přímo do Mackenziina domu, kde vypustil krycí vůni, stejně jako to Jackson dělal podél celé dlouhé trasy. Poté, co byl hotov, sedl si na sedadlo a pustil si CD. Ramena ho bolela a on si začal mnout své napnuté svaly. Zhluboka se nadechl a pokusil se uvolnit. Oklikou by měla být doma za třicet nebo čtyřicet minut. Žádný velký problém.
Ale co ten telefon? To že ho našla, všechno podělalo. Jak ho dostane zpátky? Údaje nemusí být k dispozici, přístroj může být poškozen, ale stejně to měl zkusit. Prostě v noci vleze do jejího domu a vezme si ho. To je to jediné, co je třeba udělat. A pak vše hodí za sebe.
Podíval se na hodinky a prohrábl si vlasy. Měla by tady brzy být, ale stále necítil její přítomnost. Co se stalo? Jeho prsty bubnovaly o vrch sedačky, pak na volantu a on znovu kontroloval své hodinky. Technicky opravdu neměla zpoždění. Časový rámec půl hodiny byl pouze přibližný.
O patnáct minut později poslal Jacksonovi zprávu. Bude tam brzy, byla odpověď. Na rukou mu vyskákala husí kůže a on se zachvěl, když si uvědomil, že je to její zimnice.
Už nemohl vydržet sedět uvnitř. Když vylezl z auta, peprná vůně mokré silnice a zvuk jarních žab skrytých ve tmě mu připomněl, že ho obklopuje klidná energie Seattlu, ne ta těkavá, na kterou byl zvyklý z Jihu.
Přecházel po chodníku po dobu, která se mu zdála jako tisíciletí, zapamatovával si každou trhlinu, každý zatoulaný plevel, každé číslo za SPZ každého auta, které stálo v jejím bloku. Nasávajíc úryvky ze životů jejích sousedů, slyšel řvát televizi, hádky s dětmi o návštěvě lázní a jeden soused právě šukal někoho, kdo nebyl jeho manželkou. Kriste.
Když už si nemyslel, že to vydrží další chvilku, v dálce se zablesklo světlo a on zaslechl slabé dunění motorky. Opřel se o kapotu auta a hlava mu poklesla úlevou. Konečně mohl opět dýchat. Ačkoliv cítil, jaká jí je zima, byla tady. Byla v pořádku.
Zaparkovala ve své garáži a pak zmizela v domě.
O pár minut později se objevily dvě světla a černé 4x4[1] se zastavilo za Porschem. Držel Fosse za krk ještě předtím, než stihl vozidlo zaparkovat. Dom se k němu naklonil, tesáky se prodloužily.
„Co si s ní sakra dělal?“
„Ježíši, Dome, co je to s tebou? Slez ze mě.“
„Dotkl ses jí?“ Palcem a prsty sevřel hrtan svého kamaráda, když zhluboka vdechoval jeho vůni, hledající jakoukoliv stopu po ní. Nic.
„Ne. Co máš k čertu za problém?“ Jackson se zakuckal.
Z části cítící úlevu, z části stále naštvaný, uvolnil Dom sevření a odstrčil Jacksona.
„Co ti trvalo tak dlouho? Měli jste tady být před půl hodinou.“
„Není to tak, že bych byl nějaká slabá Temnokrevná prdel, která by vysála všechno se dvěma nohama a pulsem,“ řekl Jackson, zatímco si mnul krk, „i když je to Sladká krev. Zastavila ji policie. Neměla přilbu. Ukecávala je, aby jí nedali pokutu. Odkdy ses stal tak ochranářským?“
„Proč jsi nezavolal, nebo mi neposlal SMS?“
„Musel jsem připravit několik objížděk. Měl jsi ji vidět. Pokaždé, když k nějaké přijela, tak ji musela nakopnout. Bože, bylo to k popukání. Tohle…“
„Měl jsi udělat jen tři. Je zmrzlá, proboha. To tě to ani jednou nenapadlo?“
„Promiň, kámo, máš pravdu. Ale kdybys ji viděl…“ Foss se snovým úsměvem vzhlédl a Dom mu chtěl dát pěstí.
Vztek mu vřel těsně pod povrchem, hrozilo, že přeteče a tesáky ho bolely. Nikdy k ní neměl pustit Fosse tak blízko.
Jackson povytáhl obočí. „Co je to s tebou? Přísahám, že jsem se jí nedotkl. Je to kočka, ale je tvoje. Chápu to.“
„Není moje.“ Dom s trhnutím otevřel dveře Porsche.
„Kurva, mě neoklameš.“



[1] Typ pohonu (tereňák, džíp) 

5 komentářů:

  1. pěkně se nám to rozjíždí. Moooc děkuji za překlad. Ala

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za překlad. Těším se na další kapitolu :D

    OdpovědětVymazat
  3. No není k sežrání? :-)) , krásný překlad, díky

    OdpovědětVymazat
  4. ďakujem za preklad

    OdpovědětVymazat