neděle 10. března 2013

Svázáni krví - 2. Kapitola 1/2



Mackenzie si nemohla vzpomenout, kdy naposledy měla tak odpornou migrénu. Ve spáncích cítila bolest, jako kdyby jí do nich někdo bušil palicí a planoucí slunce jí dotíralo na víčka. Převalila se, překryla si hlavu polštářem, ale pulzování v lebce znovu a znovu pokračovalo.
        Ach bože, chtělo se jí zvracet.                
Vlekla se z postele do koupelny, v prostěradle zamotaném kolem sebe, ale udělala jen pár kroků, než se jí hlava začala točit ještě rychleji a kolena se jí podlomila. Očekávala, že dopadne na podlahu, tak slabě natáhla ruce, ale nějak se jí podařilo dopadnout na postel.
Musela znovu usnout, v nekonečném proudu času znovu upadala do bezvědomí a probouzela se. Ledový chlad se dotýkal jejího čela a krku. Bylo to tak dobré. Kapky nějaké kapaliny se dotkly hřbetu jejího jazyka a sklouzávaly jí hrdlem. Ohlušující bušení v hlavě ustupovalo, jak bolest uvolnila své sevření na nervových vláknech za jejíma očima.
Když rozevřela svá víčka, pravděpodobně o mnoho později, byl pokoj tmavší než předtím. Ale vzhledem k malému proužku světla, které pronikalo žaluziemi, věděla, že je ještě den.
Copak předtím nebyly žaluzie rozevřené? Roztáhla paže, zívla a slyšela, jak jí ruplo v ramenech. Byla migréna jen zlým snem? Cítila se teď nádherně svěží.
Několik žínek leželo úhledně složených na jejím nočním stolku, stejně jako sklenice ledové vody. To bylo divné. Samantha se o ni takhle nikdy nestarala. Její spolubydlící málokdy přicházela domů, a když ano, tak ve velmi podivných hodinách.
Rozhlédla se kolem sebe, ale nedokázala tomu přijít na kloub. Všechno vypadalo stejně, a přesto se tady cítila… jinak. Jako by se tady něco stalo a ona to teď zaregistrovala. Malé chloupky na šíji se jí zježily. Neviditelná změna visela ve vzduchu, jako parfém přetrvávající v prázdném výtahu.
Jak dlouho spala? Mrkla na budík a čelist jí poklesla.
Co… to nemohla být pravda. Tři hodiny?
Popadla telefon a zapnula ho.
Celý den zmizel? Probírala svým mozkem každý detail, pátrala po čemkoliv, co by jí připomnělo, jak strávila posledních čtyřiadvacet hodin.
Pamatovala si, že jela na osamělý hřbitov, ale celé to místo měla zamlžené.
Rozpadající se náhrobní kameny? Tyčící se stromy? Hromada listí? Ano, skoro mohla cítit, jak jí víří kolem nohou, slyšela, jak vítr šustí.
Zalovila hluboce v paměti, masírovala si hlavu svými prsty, rozhodnutá dostat se ke svým vzpomínkám. Muselo tam být víc. Někde uvnitř kolísal téměř vybledlý pocit strachu a smutku. A kupodivu, i rozkoš. Vzpomněla si na několik záblesků a pak… nic. Mohlo to vše být jen sen?
Vyskočila z postele, popadla foťák a vrazila paměťovou kartu do čtečky na svém počítači. Klesla na židli a několik netrpělivých okamžiku čekala, než se přenesou všechny fotky. Díky kliknutí rozevřela svůj foto-ediční software a prudce se nadechla. Na prvních z fotek byla stará hřbitovní znamení. Díky bohu, že si jen nepředstavovala, že tam jela. Vypustila vzduch z plic v rychlém výbuchu úlevy.
Jeden za druhým, listovala fotkami a pak poslala email svému šéfovi. Wow, byly zatraceně dobré. Tak proč si nepamatuje, jak je fotila?
Štípla se do horního rtu, masírovala ho mezi palcem a ukazováčkem, s lokty opřenými o stůl. Muselo tam být zcela racionální vysvětlení. Začala přecházet po místnosti, pak zvedla telefon.
„Steve, jo, to jsem já. Jen jsem ti poslala fotky, které jsem udělala včera na tom místě.“
Slyšela prsty přelétající nad klávesnicí. „Mám je.“ Odmlčel se a ona zatajila dech. Bude je chtít, nebo je bude nenávidět?
„Hele, pěkná práce. Máš nějaké, co by víc specifikovaly výhled?“ Mluvil pomalu, jako kdyby se soustředil jen na fotky.
Specifikace? Změřila, nebo vůbec nějak posoudila okolí? „Uh, ještě ne. Měla jsem matku všech migrén a právě teď jsem dostala možnost poslat ti fotky. Dostanu pro tebe větší specifikaci hned, jak to bude možné.“
„Nejsi nemocná, že ne?“ Byl pravděpodobně vděčný, že mluví po telefonu. Měl fobii z bakterií.
„To si nemyslím, ale… nějak jsem včera omdlela. Nevzpomínám si na to, že bych udělala některé z fotografií, které jsem ti poslala.“
„Pak tedy doufejme, že budou fotky dost dobré.“ Rozhodně nebyl znepokojen jejím zmizelým časem. „Mluvil jsem s Patsy z produkční společnosti. Ukázalo se, že uvažuje o natáčení filmu ve Vancouveru. Něco o skutečně strašidelném hřbitově.“
Do prdele. Tam půjde její bonus v případě, že se přesunou do Kanady. Steve mluvil o několika dalších potenciálních projektech, ale Mackenzie ho opravdu neposlouchala. Fotka zombíka, kterou udělala v hlavním studiu, byla jediná, která dopředu sledovala slušné peníze.
Možná by si neměla dělat starosti se svou dávno minulou migrénou, ale místo toho by měla přemýšlet o tom, jak zaplatí bratrovu školu a získá peníze na tu zatracenou opravu auta. Proč velké výdaje vždy přijdou ve stejnou dobu?
Zkoumala svou tvář v zrcadle, pozvedla bradu a pohnula hlavou ze strany na stranu. Žádné tmavé kruhy pod očima, žádná unavená víčka. Stejně svěží, jako kdyby se vyspala. Sáhla do horní zásuvky a popadla do hrsti arašídové M&M lentilky. Velké, neotevřené balení cukrovinek leželo hned vedle toho otevřeného. Kdy to koupila?
Doploužila se ke dveřím ložnice a o píď je otevřela.
„Sam? Jsi tam?“
Žádná odpověď. Chvíli čekala a pak zavolala znovu. Nic. Dům byl tichý. Proč by její spolubydlící prohrabávala její zásuvky v koupelně? Copak jedla její sladkosti a protože se cítila provinile, koupila další?
Jediným pohybem si nacpala kousky čokolády do úst, než se otočila zpět ke koupelně a došla do sprchy. Možná, že byla nemocná a proto omdlela. Otrava jídlem? Co včera jedla? Studenou pizzu?
Když si vtírala šampón do vlasů, její myslí probíhaly všechny možnosti. V šestadvaceti, Mackenzie pochybovala, že má Alzheimera, jako její matka, ale ztratit celý den bez jediné vzpomínky, to narušilo pevný řád jejího života.
Natáhla ruce nad hlavu a protáhla si svaly. Spánky se jí chvěly, což byly pravděpodobně jen zbytky migrény, ale nebylo to bolestivé. Cítila se… šťastně? Uspokojeně? Jak divné.
Opláchla se a diskutovala o tom, že půjde do posilovny, což bylo něco, co dělala opravdu málokdy. S odeslanými fotografiemi a žádnou naplánovanou přednáškou, kterou by měla vyučovat na umělecké škole, měla zbytek dne volný. Měla by asi jít navštívit svou matku, ale možná, že místo toho přeskládá svou skříň v ložnici. Ale pak ji to udeřilo. Jak se sakra dostala domů?
Otočením kohoutku vypnula vodu, což bylo doprovázeno nepříjemným zavrzáním starých trubek, popadla osušku a uháněla dolů po schodech, ale protože byla stále mokrá, téměř na posledních schodu uklouzla. Smýkla sebou skrz kuchyň a s trhnutím rozevřela dveře garáže.
Díky bohu. Byla tam. Ale otravný pocit jí zezadu tahal za krk, když se na ni dívala. Její motorka byla zaparkována na Samině straně garáže.
Co se to děje? Přišla snad o rozum?
Pořádná až do takového bodu, že ji její bratr nazýval detailistkou, nebyla zvyklá na takový pocit, že je úplně mimo. Možná, že skutečně začíná trochu bláznit. Možná, že je třeba navštívit lékaře.
Voda z vlasů jí stékala po zádech. Zabalila si hlavu ručníkem, do stylu džinů, jak by řekla Samantha, kdyby tady teď byla. Určitě si myslela, že je Mackenzie šílená. Ačkoliv Sam pracovala v lázních, neměla problém s zíráním na nahé ženské tělo, prostě jen nikdy neviděla tuto konkrétní ženu.
Mackenzie se chtěla vrátit dovnitř, když ji něco napadlo.
Přistoupila k motorce, otevřela sedadlo a probírala se obsahem. Kde je její trojnožka? Normálně ji tam vždy ukládala. Měla tak jen malou šanci na to, že ji zapomene přinést na natáčení, kdyby ji náhodou potřebovala. Ale neviděla ji ani ve svém pokoji.
Všimla si, že má svůj terénní notes zastrčený po straně, tak začala listovat stránkami. Neměla tam žádné poznámky vztahující se ke hřbitovu Bear Creek Pioneer. Žádné měření, žádné skici, nic. Co se sakra stalo? Zapomněla je udělat?
Šla zpátky a stiskla několik tlačítek na stroji vedle kuchyňského okna, který jí začal připravovat espreso. Pronikavý zvuk brusky zazněl místností a vzduch se naplnil vůní kávových zrn. S rukou na ručníku na své hlavě, se naklonila nad umyvadlem, aby lépe viděla na matčino krmítko visící těsně u okna s výhledem do dvora. Ta věc byla téměř znovu prázdná. Stupidní veverky.
Ve spáncích jí začalo vibrovat, brnění ale bylo náhle nahrazeno slabým šuměním a hučením. Migréna se nevrátí, že ne? Položila si hřbet ruky na čelo, přejížděla si až k obočí. Ne. Její hlavě se nic nestalo. Jen se cítila trochu divně. Protáhla se na špičkách, sáhla ke skříňce na druhé straně okna a zachytila šálek kávy.
Sladký Ježíši.
Kletba jí zněla hlavou, hluboká, chraplavá. Mužský hlas.
Zmateně se otočila, hrnek jí vyklouzl z prstů a s rachotem dopadl na linku. Odkud to přišlo?
Mohl bych… Sakra… Ona je tak…
Slova a části vět jí spadaly do hlavy, bůhví odkud, ale to nedávalo smysl. Bože, co se to s ní děje? Skutečně ztrácela zdravý rozum?
„Haló? Sam?“ Mohla si ušetřit slova, protože věděla, že je její spolubydlící pryč, ale stejně na ni zavolala, doufajíc, že Sam odpoví, i když hlas zněl jako muž. „Kdo je tam?“
Strhla si ručník z vlasů a omotala ho kolem sebe ve snaze zakrýt se. Srdce jí bušilo s ohlušujícím rytmem v hrudi, zatímco se zdálo, že se vzduch kolem posouvá, jako by byl někdo poblíž. Z přihrádky na nože vytáhla jeden velký, držela dlaň na jílci, tak jak ji učili, zatímco ji kraj kuchyňské linky zabránil v tom, aby šla dál.
Cítila slova, jako kdyby se jí promítala do hlavy, spíše než aby byla vyslovena nahlas. Přes hluk kávovaru by na ni někdo musel křičet, aby ho slyšela. A to co slyšela, bylo křišťálově čisté. To prostě nedávalo smysl. Musela bláznit, nebo…
Dokonalá…tak vyděšená…přál bych si… může snad slyšet…
Vběhla do jídelny, divoce před sebou mířila nožem. Ve spáncích ji stále brnělo a ona si otřela čelo hřbetem ruky s nožem.
Ach Bože, bylo to ono? To co se stalo s jejím otcem, když před mnoha lety zmizel? A Stacymu?
U jejích nohou začínalo narůstat škrtivé teplo, zvedalo se nahoru, až se jí zachytilo na prsou a přiškrtilo její dýchací cesty. Mohla sotva dýchat.
To nemůže být pravda. To se nemělo stát. Dobrotivý bože, to ne.
Pak, jako kdyby někdo lusknutím prstu vypnul vypínač, vibrace v hlavě přestaly. Odešly.
Úleva ji zaplavila, když upustila nůž na jídelní stůl. Zhluboka se několikrát chraplavě nadechla, škrtivá panika zmizela, vybledla do jakéhosi klidného ujištění, že je v bezpečí.
To, co se stalo jejímu otci, s tímhle nemělo nic společného. Nevěděla proč. Jen to tušila.
Vteřiny ubíhaly v minuty a její dech se nakonec srovnal.
Ačkoliv ten hlas znovu neslyšela, něco hmatatelného na ni stále volalo. Tichá touha ji tahala za srdce, když se jí bolest usadila v morku kostí.
Rty jí pulzovaly, cítila, jak jsou oteklé a všimla si pomalého, rytmického cítění v její hlavě. Nebylo bolestivé, jen divné. Nezdálo se, že by odpovídalo jejímu vlastnímu srdci, které se dokola otáčelo v jejím hrudníku a řinčelo. Zvuk ve spáncích byl stabilní a tiše uklidňující.
Dva údery srdce? Dobře, mysli. Věděla, že nemůže být těhotná. To by chtělo muže, stejně jako tělo, které by bylo schopné nosit dítě. Ty dvě věci neměla. Ne, rozhodně není těhotná.
Co ten ztracený čas? Co když… Přejela si rukou mezi nohama a po prsou. Nic. Poznala by, kdyby měla minulou noc sex, zejména proto, že bez něj už byla dlouho. Ne, byla si jistá, že s mužem nebyla.
Mohla se migréna vracet? Co se to s ní sakra děje? Vážně se musela uklidnit a přijít na to. Muselo být zcela racionální vysvětlení pro to…to… co to bylo.
Vzduch. Potřebovala čerstvý vzduch. Vrhla se otevřenými francouzskými dveřmi do jídelny a ve spěchu jí chlad přešel přes vlhkou pokožku a vlasy, když si prohlížela svou zahradu. Co hledala, to netušila.
Orosená zeleň jara byla všude a její třešeň začínala kvést. Keramické hrnce na terase čekaly, až se zaplní květinami a vlaštovka se snesla pod okap, její zobák byl plný kousků sušené trávy. Všechno se zdálo stejné, normální, ale věděla, že to tak není.
Soustředila se na ten pomalý bušící rytmus ve své hlavě, víc, než na své závodící srdce a byla překvapena, když zjistila, že čím víc se na to zaměřuje, tím víc je to uklidňující. Postupně se tempo dvou úderů srovnávalo, až nakonec bušily jako jeden.
Jeden rytmus. Jeden zvuk. Jeden tep.
Opřela se o rám dveří, její kůže byla zarudlá a z nějakého šíleného důvodu si představovala, jak se k ní tiskne svalnaté mužské tělo. Zavřela oči, objala si své tělo v ručníku a téměř cítila, jak se jí tvrdé svaly pohybují pod rukama. Mužská vůně jí vášnivě vrazila do plic. Cítila, že je mezi nohama vlhká, jako kdyby se její tělo připravilo jen pro něj.
Její dech vycházel v krátkých dávkách, a táhlo ji to na dvorek, jako kdyby k sobě měla přivázaný jakýsi neviditelný provaz. Vešla na terasu. Jako elektrickým nábojem, který byl neviditelný, ale třpytil se svou přítomností ve vzduchu, na ni něco volalo. Chtěla zareagovat, odpovědět, ale nevěděla jak.
Pak, stejně jako to začalo, to bylo během jediného úderu srdce pryč. Neodstupovalo to pomalu, ale s trhnutím to zmizelo. Jako obvaz strhnutý z rány. Několik okamžiku čekala, ale bylo to pryč.
Uhánějíc dovnitř, se zhroutila do křesla.
Co se to sakra stalo?
Musela ztrácet rozum. Nebo se úplně zbláznila – jako britský přítel její matky, který skončil v domově důchodců. Imaginární pocity orgasmu? Skvělé, jak by tohle mohla vysvětlit lékaři?
„No, byla jsem sama doma, když jsem slyšela, jak ke mně mluví imaginární chlap a pak jsem málem měla skutečný orgasmus.“
Jo, jasně. Můžete říct blázen? Přinutila se usmát se, doufající, že tak prosvětlí svou náladu, aby mohla myslet jasně.
Ale něco ji na tom hlase v hlavě trápilo. Něco, co by měla vědět. Jako kdyby ho už někdy slyšela. Napínala svůj mozek, ale na nic nepřišla.
A co celý chybějící den? Co se to sakra děje?
Zhluboka se nadechla, narovnala ramena a odstrčila se do stoje. Nemělo smysl ztrácet čas starostmi a přemýšlením. Udělá to, co vždycky – buď najde odpovědi, nebo se přestane zabývat věcí, nad kterou nemá žádnou kontrolu a posune se dál. S tím měla spoustu praxe.
Po tom, co vytřela veškerou vodu, kterou nadělala cestou z koupelny, se přichystala a skočila na svůj Triumph. Vyzbrojena plánem, vyletěla z garáže.
*   *   *

Tohle nemůže být pravda. Je to jen venkovská legenda. Starý Cantabrianský mýtus. Není to reálné.

4 komentáře: