čtvrtek 7. března 2013

Svázáni krví - 1. Kapitola




Mackenzie Foster-Shawová na poslední chvíli zahlédla hřbitovní ceduli a sešlápla brzdy, což smýklo s její bílou Triumph motorkou tak, že od kol odletěl proud hlíny a štěrku. Chtěla se ostře, prudce otočit, ale zadní pneumatika podklouzla a ona málem musela celý stroj složit k zemi.
Sakra, ty kameny nevypadaly tak kluzce. Podrážděnost z její chvilkové nepozornosti byla na chvíli nahrazena nejistým řízením, když seskakovala s motorky. Po tom, co si prohlédla chromový lak a viděla, že štěrk nezpůsobil žádnou škodu, cítila, jak se vrací její předtucha v podobě tvrdé hrudky v jejím hrdle, ale polkla a snažila se to ignorovat.
Strhla přilbu a mžourala do stinného interiéru hřbitova. I když bylo pozdní odpoledne, drobné paprsky světla pronikaly skrz střechu z jedlí.
„Zatím se mi to líbí.“ řekla si pro sebe a odhodila na sedlo své brýle. Ale nebyla tak naivní, aby se tak příliš brzy chytala své naděje. Naděje nezaplatí účty, stejně tak to neudělá ani zbožné přání.
Nacházející se na silnici s přístupem k lesu, kilometry od dálnice, se jí hřbitov zdál jistě dost starověký. V krajovém průvodci ho označovali za jeden z nejstarších v regionu. Jak je to dlouho od doby, co někdo naposledy navštívil toto místo? Dávno, pravděpodobně.
Začala si rozepínat svou koženou bundu, ale pak zaváhala. Stejně jako většina lidí ze severozápadu Pacifiku, po měsících šedé oblohy, nekonečné vlhkosti a zimy, nepotřebovala příliš záminek k tomu, aby se svlékla. Ale po jediném pohledu na keře, přes které bude muset prolézat, si bundu znovu zapnula. Ty živé zelené listy zcela nedokázaly zamaskovat barbarskou vinnou révu, která se toužila ovinout kolem čehokoliv, co se jí dostane na dosah. Zvláště k holé kůži. Kromě toho, pravděpodobně to uvnitř lesa bude chladnější a vlhčí.
Popadla fotoaparát ze své sedlové brašny a pohrála si s nastavením, aniž by se obtěžovala přikládat blesk. Klient byl neústupný ohledně toho, že potřebuje fotografie, které vystihnou okolní osvětlení a zobrazí tyranské prostředí, které vyvolá pocit strachu. „Doufejme, že tohle místo bude fungovat.“ Byl to čtvrtý, nebo pátý hřbitov, který navštívila za poslední dva týdny. Pokud tohle nebude ono, bude v prdeli, protože jí došly nápady.
Hřbitov Bear Creek Pioneer bylo vyryto do kdysi bílé cedule, která stála u křižovatky na kraji silnice. Po tom, co udělala pár fotek, prohledala místo, aby našla cestu a všimla si mírně udusané trávy. Udělá své skici a stezku si prohlédne později.
Pod jejími botami praskal štěrk, když si přes rameno přehodila řemínek fotoaparátu a vrhla se do křovin ostružiní. Dobrou věcí bylo, že si nechala motorkářskou bundu. Stejně jako sako a kalhoty. Ostré trny a lepkavé rostliny ji hladově chytaly za ruce a nohy, ale nebyly schopné dostat se k ní přes tlustou kůži.
Jakmile vešla na malou mýtinu, zarazila se, zatuchlý vzduch ji uhodil do tváře. Chomáče zamotané trávy se shlukovaly kolem rozpadajících se náhrobků ve středu hřbitova, na krajích byly úplně zakryty keři. Depresivní? Určitě. Žaludek se jí zachvěl vzrušením, ale znovu to rychle potlačila a pustila se do práce.
Rozevřela trojnožku (pozn. překl. – stojan na foťák) a vybalancovala ji na nerovném terénu vedle kamenného kříže. Něco ji přimělo zaváhat. Jméno na náhrobku již nebylo čitelné a ona se zarazila, aby mohla prstem přejet přes zvětralý, hrubý povrch. Kdo tady byl pohřben, daleko, zapomenut? Muž? Žena? Dítě?
Musela zírat příliš dlouho, protože jí začaly svědit oči. Nakrčila nos a pokusila se nádechy zbavit tíhy, která náhle zasahovala její srdce, ale tak úplně to nefungovalo.
Bude o ní někdo někdy také přemýšlet? O tom, jak vypadala. O tom, jakým byla člověkem. Jak dlouho jí zbývá? Měsíce? Roky, možná? Když bude mít štěstí. Ale pointou je, že z ní zbude jen tělo v hrobě.
Přestaň. Prostě přestaň. Přestaň být tak zatraceně morbidní. Normálně byla docela dobrá v tom, aby nemyslela na budoucnost. Proč by se měla starat o něco, co je zcela mimo její kontrolu? Musely ji ovlivnit všechny ty depresivní hřbitovy, které v poslední době navštívila.
Zhluboka se nadechla, aby vyměnila neužitečný vzduch v plicích, zašroubovala fotoaparát na místo a vydechla, její trýznivá mysl se vracela zpátky do přítomnosti, kde také musela zůstat.
S každým uspokojujícím kliknutím na spoušť se vnější svět stával pouze tím, co viděla přes hledáček. Náhrobky, stromy a tichá osamělost.
Když se konečně zarazila, aby přezkoumala výsledek, její puls vyskočil, jako vždy, když prostřednictvím objektivu zachytila něco magického. Byly dobré. Opravdu dobré. Mnohem lepší, než na těch zbylých místech. Když narazila na jednu konkrétní fotku, zaváhala. Stíny se na ní prodlužovaly, táhly se přes náhrobky a nánosy trávy, jako kdyby byly součástí zdeformovaných, zmučených linek Munchova obrazu, součástí Výkřiku, až ji z toho bodlo v páteři. (Pozn. Překl. – Munch byl malíř a představitel moderny, Výkřik – jeden z jeho obrazů).
Nebo to možná způsobil jen vítr.
Mírný vánek si našel cestu až k otevřenému límci její bundy, lechtal jí na krku a uších za stálého šumu větví pozorných stromů. Zachvěla se a odhrnula si vlasy z výhledu do objektivu.
Zombie? Mrtvé oči a nenasytná žádostivost? Zcela si dokázala představit hnilobné ruce, které se natahují z těchto hrobů. Bude si to ale myslet i Hollywood? To byla otázka za tisíc pět set dolarů.
Stočila si vlasu nahoru, svázala si je nad krkem a poklekla na lesní půdu. Ačkoliv nepršelo, vlhkost setrvávala všude a zem voněla po lesu. Překulila se na záda, opět vděčná za to, že si nechala bundu. Několik jemných lístků trávy a plevele jí přejelo po tváři a ona je odehnala pryč. Otáčela objektivem a zamířila ho na koruny stromu, ona…
Ticho hřbitova prořízl zvuk a ona ztuhla.
Křik? Vrčení?
Přejela si po kapsách saka a ucítila uklidňující tvrdou bouli, což byla její zbraň.
Možná to byl jen pískot větví proti větru. Samozřejmě, že ano. Třesoucíma se rukama se zvedla do sedu, jen aby se ujistila.
V tu chvíli to slyšela znovu a vyškrábala se na nohy.
Zvířata. Rozhodně ne stromy.
Zadržela dech, soustředíc se na okraj hřbitova, odkud přicházel zvuk.
Hromada listí a větví se hýbala. Zhruba dvacet stop před ní.
Její pulz hřímal pod jejími ušními bubínky. Byl to pravděpodobně jen mýval. Ale ty snad jen syčí?
Udělala krok zpět, její pohled nezakolísal.
Jezevec? To byli známí zkurvysyni. Ne, to určitě neznělo jako ten, co vlezl do jejího stanu, když byli na posledním výletu s otcem před mnoha lety. Znělo to jako něco většího, jiného.
Její dech vycházel v krátkých intervalech, když se ohlédla. Dobrá. Její motorka byla asi třicet kroků zpátky, za mírným svahem plným křoví. Pokud poběží, bude ji ta věc honit? Pokud půjde pomalu, bude ji to následovat? Ne, pravděpodobně to z ní bude mít strach.
Ukotvila si řemínek aparátu kolem krku a…
Zaslechla to znovu.
Tentokrát to bylo nezaměnitelné.
„Pomoz mi.“
Hromada listů se otřásla, popadala a odhalila muže, který byl pod nimi skrytý. Svíjel se s rukou nataženou směrem k ní, jako by byl v bolestech.
Muž? Co se to děje? Tady, uprostřed ničeho? Měla by běžet pro pomoc? Měla by jít blíž?
I z této vzdálenosti viděla, jak má obočí zkroucené agónií, jeho oči byly zoufalé a duté. Nezdálo se, že by jí jakkoliv dokázal ublížit. Kromě toho, měla svou zbraň.
Připomínajíc si matčina přísná varování, která slyšela nesčetněkrát v průběhu let, se zarazila. Tohle nemohlo mít nic společného s její rodinou, nebo snad ano? Její vzpomínky jí připomněly tvář jejího bratrance Stacyho, stejně jako vybledlé rysy jejího otce. Ale tohle nebylo velké město, ani nebylo léto. Dva důležité prvky.
Obvykle.
Položila si ledovou ruku k hrdlu, cítíc, jak se závodní tempo jejího srdce zpomalilo jen trochu, zatímco zvažovala své možnosti. Možná, že to je jeho verze „tady jsem, holčičko, pomoc mi s mým štěňátkem.“ Ale vypadnout odtud? Nebylo to zrovna místo, kudy by procházelo hodně lidí.
Spustil svou ruku a ústa se mu tiše pohybovala. Bože, opravdu vypadal zraněně. Musela něco udělat, nemohla to jen tak nechat.
Vytáhla mobilní telefon, vyťukala 911 a prst držela na tlačítku odeslat. Setřásla ze sebe nesčetné myšlenky na zombie a hřbitovy, když vykročila ke kraji lesa.
Muž ležel na zádech, napůl skrytý listím a větvemi, oblečení měl pokryté špínou. Vzhledem k jeho pocuchanému vzhledu, vypadal jako tulák. Ale když přes něj přejela pohledem, všimla si draze vypadajících bot i vybledlé modré košile, stejně tak toho, že na sobě má kožené kalhoty. Určitě to nebyl bezdomovec.
Roztrhaná a zablácená, byla jeho košile rozepnutá, odhalující sice špinavý, ale rozhodně dobře tvarovaný hrudník. Část jeho vlasů, které měl dlouhé až po ramena, v sobě měla zamotané kousky listí a bordelu a zdálo se, že část vlasů má zachycenou do copu, ale nemohla si z tohoto úhlu být jistá.
Jeho oči, které měly elektrizující odstín ledově modré barvy, se do ní probodávaly. Zastavila se pár metrů od něj.
„Co se vám stalo? Jste zraněný?“
„Potřebuji… pomoc.“ Jeho hlas s mírným přízvukem byl rozhodně podbarven bolestí.
V té chvíli se zvedl vítr a zavířil u jejích nohou, jako by naléhal, aby se pohnula. Listy kolem něj tančily ve vzduchu a usedaly pomalu k zemi. Přistoupila blíž, když zaslechla jeho prudký nádech. Oči se mu nejdříve rozšířily, pak se zúžily do štěrbin a on klesl zpět do listů.
Nemohl z ní mít strach, že ne? Byl to vysoký muž, sportovní postavy, mohutně stavěný. Proč by z ní měl strach?
„Jdi pryč,“ nařídil. Vzhledem k jeho stavu ji ten silný tón překvapil.
Nerozuměla tomu. Proč ten náhlý obrat? Jasně potřeboval její pomoc. Musel mít halucinace. Jak dlouho už tady vlastně byl? Podřep jí připadal jako ta nejméně hrozivá pozice, když zanechala svůj telefon v kapse a natáhla ruce, jako by jednala s vyděšeným psem. „To je v pořádku. Já ti neublížím. Můžu ti pomoct.“
A pak to uviděla. Díru v jeho bahnem pokryté košili. Nevšimla si toho hned, protože byla docela malá, veliká asi jako čtvrt dolaru. Chytil se za svou paži, jako kdyby byla raněná.
„Ach můj Bože. Je to… krev? Byl jsi postřelen?“
Když skočila k jeho boku, poslední věc, kterou si pamatovala, byl způsob, jak se jeho panenky najednou rozšířily. Jako oči žraloka, těsně před tím, než zaútočí.
*   *   *
Dios Mio. Co jsem to udělal?
I ve svém oslabeném stavu, se smysly otupěnými z krevní ztráty a denního světla, zachytil Dominic Serrano ženinu vůni ještě před tím, než ji uviděl nebo vycítil její energetickou stopu. Hypnotizující vůně se linula vzduchem kolem něj a probudila ho z jeho strnulosti. Ačkoli, měl to poznat. Upadal do bezvědomí a znovu se probouzel celý den, ale přesto to měl poznat. Měl jsem to poznat. Jaký to idiot.
Odkopával některé z větví, když si jí všiml, ne více než pár kroků od něj a sledoval, jak vysoká, štíhlá žena fotí staré náhrobní kameny. Její pohyby byly ladné, skoro šelmovité, když otáčela svým tělem do různých úhlů. Když si bezmyšlenkovitě stáhla ty volné kadeře za ramena, odhalila dlouze tvarované hrdlo, velké kruhové náušnice a on málem přestal dýchat.
Jeho oči k ní byly přilepené a on byl bezmocný a nemohl je odtrhnout. Jeho srdce mu bušilo do žeber a okamžitě ztvrdl, když se naklonila a zápasila se svými vlasy. Zavřel oči a na okamžik si ji představil, jak sedí nad ním, rozkročená nad jeho tělem s těma dlouhýma nohama.
Na co to k čertu myslí? Proboha, potřeboval se zbavit těch sraček v jeho fantazii a zjistit, jak – poklekla k zemi a jediné, co dokázal dělat, bylo zírat na ni.
S koleny ohnutými a patami zarytými do lesní půdy, aby udržela rovnováhu, se vrtěla a kroutila, mířící objektivem na vrcholky stromů nad ní. A sladký Ježíši, představoval si, jak se její tělo takhle svíjí pod ním.
Jeho náhlá erekce vyrazila jako beranidlo proti švu jeho kalhot a on musel rychle přiléhavou kůži posunout. Avšak ve chvíli, kdy se pohnul, spalující náraz bolesti vystřelil z jeho ramene a on vykřikl.
Žena se posadila a podívala se jeho směrem.
Kurva. Zatajil dech, zůstal nehybný a doufal, že odejde, aniž by ho viděla. Co s ním sakra bylo špatně? Rozhodně nepotřeboval další zatracené komplikace. Ale jeho paže nemotorně ležela u jeho boku, pulzující intenzivní bolest se zhoršovala.
Nasál vzduch skrz zuby a se zasyčením sunul pravou ruku po břiše, aby mohl posunout s tou zraněnou, ale v tom okamžiku se zlomené kosti otřely o potrhané svaly a infikovanou tkáň, nemohl si pomoci.
Znovu zasténal a ona zírala přímo na něj.
Mysli. Mysli. Bylo ale už pozdě. Neměl moc času, než se Temnokrevní vrátí. Věděli, že ho střelili a také věděli, co ukradl.
S jeho sotva fungující vůlí byla vůči němu tato žena bezbranná. On vyžaduje víc než jen použití jejího mobilního telefonu, protože pod hladinou jeho cítění to vřelo napjatou potřebou.
Snažil se příliš nekrmit od lidí, ale v tomto okamžiku neměl na výběr. Neměl jinou možnost. Zavolal na ni a olízl si suché rty. Ty dlouhé kaskádovitě spadající vlasy, sahající jí až po lopatky, dobře obklopí jeho tvář, až z ní bude pít, budou ho lechtat na nose, vytvoří perfektní kotvu pro jeho ruce. Až dostane dost krve a energie, pošle ji pryč a vymaže jí vzpomínky. Bože, jak moc byl vyprahlý.
Ačkoliv vycítil její strach, přišla k němu účelným krokem. Pohybovala se sebevědomě, překračovala překážky silným tempem, nehledě na strach. Její zvědavé, zelené oči se na něj mračily, ale on nemohl myslet na nic jiného, než na to, jakým fascinujícím způsobem se její boky pohupují. Zastavila se několik metrů od něj a hodnotila ho.
Chystal se ji poprosit o telefon, když se svět kolem něj propadl. Zvedl se vítr a donesl k němu její vůni, která se zprvu nevinně vlnila jako list, ale pak ho praštila přes čelo jako kovová trubka.
Dios Mio. Sangre Dulce. (pozn překl. – Bože můj. Sladká krev).
Tak moc se chtěl zvednout na nohy. Odplazit se od ní. Ale svaly měl jako kámen. Byl prakticky ochromený.
Byla víc, než jen zranitelná, uvědomil si. Byla v šíleném nebezpečí. Nejen od něj, ale od Temnokrevných. Musela utéct. Pryč. Hned.
Pevně zavřel oči a pokusil se blokovat tu noční můru. Jaká byla šance, že právě ten kdo ho najde, bude mít sladkou krev? Jejich krev byla pro jeho druh téměř neodolatelná.
Ano, zatracená ironie, že? Nechtěl se z ní napít. Nemohl.
Jakmile by ochutnal krev Sangre Dulce, obzvláště v jeho současném stavu, byla zde jen malá naděje, že úspěšně přestane a uvolní ji, to byl fakt, který velmi dobře věděl. Nízké, primitivní instinkty převezmou velení a školení na imunitu, které bylo vyžadováno po všech Strážcích Agenturou, mu bude úplně k ničemu.
„Nech mě na pokoji.“ Zaťal zuby, aby jeho tesákům zabránil v prodloužení se, ale bylo to k ničemu. Jakmile vrazily do jeho dásní, veškerá kontrola zmizela.
Když se naklonil a ucítil její sladký dech na své tváři, všechen rozum zmizel. Zvíře spící uvnitř vědělo, co má dělat. Skrytá, uložená energie mu projela žilami a on se na ni vrhl s nacvičenou ladností tygra, převalil ji na záda a zahalil její tělo tím svým. Než stačila vykřiknout, přitiskl jí dlaně ke spánkům, uchvacujíc ji letitým trikem svého druhu, kterým si podmaňovali svou kořist.
Nebude si pamatovat žádnou hrůzu. Žádnou bolest. Ani jeho. Tedy, pokud přežije.
Oči měla zavřené a hlava jí volně visela dozadu, vystavovala tak jemnou kůži krku pro něj. Jediným rychlým pohybem odhodil její fotoaparát, strhl jí bundu z jednoho ramena, spolu s tričkem.
Se zavrčením zanořil zuby do jejího těla.
Silně nasávající z její žíly, polykal sousto po soustu její horký, nádherný nektar. Nikdy neochutnal nic tak slavnostního. Tak sladkého. Tak naprosto perfektního. Dobrotivý Bože, bylo to, jako kdyby byla stvořena čistě pro to, aby ho krmila. Její svěží vůně přemohla jeho chřípí, když mu její krev plnila ústa a tančila mu na jazyku. Sál jako dítě z prsu, celé jeho tělo se třáslo extází a euforie ho objala jako milence.
Bez zrušení jejich kontaktu, nacvičeným pohybem vklouzl rukou na její tvář a spánek a její koncentrovaná, zahřátá energie začala vklouzávat do jeho těla, omamujíc ho šokující rychlostí. Pramen jejích voňavých vlasů se prohnul proti jeho dechu na její tvář a on ji tíhou svého těla tlačil více do hromady trosek lesní vegetace.
Hlásek vzadu v hlavě mu napovídal, aby přestal, ale on ho odsunul stranou.
Už se předtím krmil přímo z člověka, pravděpodobně víckrát, než by si dovolil přiznat, tisíckrát z nich absorboval energii, ale nikdy nic nebylo takové. Slyšel o chuti Sladké krve, o všem o ní, ale slovní popis se ani zdaleka nepřibližoval realitě této lahůdky. A její energie? Nic podobného předtím nezažil. Nebylo nic, co by s ní ve svém těle nezvládl, uvědomil si. Nemožné již neexistovalo.
Temnota olizovala jeho duši, jak křehká bariéra mezi silně zakořeněným přesvědčením a potlačovanými instinkty hrozila, že se rozbije. Znovu ten hlas, z hloubky jeho duše, řval jako nákladní vlak, volajíc ho zpět.
Přestaň. Zabiješ ji. Nejsi zvíře.
Ach Bože, musí přestat. Její puls pod jeho rty slábl a on cítil, jak její životní energie vyklouzává. To bylo špatné. Věděl, že je.
Pustil se její žíly, krčil se nad ní a hřbetem třesoucí se ruky si třel ústa. Její vůně, její sladká vůně ulpěla na každém vlákně jeho bytí, sváděla ho k závislosti.
Jako feťák zoufalý po další dávce, potřeboval víc. Krve, teplé energie. Všeho. Nikdo by to nepoznal. Snadno by to udržel před všemi v tajnosti. Zbavil by se těla, takže by nebylo nalezeno a z ní by se stala jen další pohřešovaná osoba. Ano, to by mohlo fungovat.
Odejdi od ní. Vzpomeň si na Alfonsa.
Prudce rozevřel oči, smýkl sebou dozadu a zhroutil se vedle stromu. S hlavou položenou mezi koleny, se tahal za vlasy a přál si, aby ho nikdy nenašla.
Zvedl hlavu a přinutil se podívat se na to, co udělal. Byla tam, nevině položená do listů, nevědomá k netvorovi u jejích nohou, ústa pootevřená, vlasy vlající za ní a dlouhé tmavé řasy kontrastovaly proti bledé měkkosti jejích tváří. Všiml si, že má nad horním rtem drobné mateřské znaménko, nebo to možná byla tmavá piha. Vypadala stejně jako ta, kterou si jeho matka z marnivosti přikreslovala.
Dios mio. Čím jsem se to stal?
Jeho rodiče tak tvrdě bojovali, aby byl jejich druh něčím víc, než jen nemyslícími zabijáky tak, jako jejich předci. A teď se na něj podívejte. Pokud by byla jeho matka naživu, byla by zděšena tím, co udělal a vším, co to představovalo.
Další závan větru provál les, rozhýbávajíc větve jedle do rytmického, houpavého pohybu kolem něj. Ledový, čerstvý vzduch mu zavadil o tvář, lehce ho provzdušnil a vyklidil malý růžek v jeho mysli.
Přinutil se postavit se a potácel se k okraji potoka, který byl pár kroků od něj. Ona byla jako magnet a stálo ho veškerou vůli, aby se vysvobodil z její přítomnosti. Jeho tělo řvalo, chtějící víc, jeho mysl ho ale táhla pryč.
Stáhl si košili a vrazil hlavu do ledové vody, vytáhl gumičku ze svých vlasů. Zvuk uhánějící vody mu naplnil uši a osvěžil jeho hlavu. Znovu a znovu si vyplachoval ústa, snažící se zbavit její chuti. Drbal si své vlasy, tvář, krk, aby se zbavil jejího pachu.
Zhoupl se na patách a voda mu kapala po holých ramenech, když se zhluboka nadechl čistého vzduchu. Věděl, co má udělat. Nehodlal skončit jako Alfonso. V žádném případě. Raději zabije sám sebe, než aby dovolil, aby se z něj stalo to, co z jeho bratra. V památce na své rodiče, kteří si zaslouží víc, než tohle.
Potopil košili do potoka, třel vlákna tkaniny proti sobě, jako kdyby v nich měl mýdlo. Pak ji vyždímal a omotal si ji kolem nosu a úst jako provizorní šátek.
Když zvedal ženu ze země, jeho náhlá síla ho ohromila. Byla v jeho náručí cítit asi jako závan vzduchu. Její rty měly namodralý nádech a její puls byl slabý, ale žila. Díky bohu. Sotva si všiml, že bolest ze stříbrné kulky zmizela.
Nebyl čas přemýšlet nad tím, jaké z něj bylo monstrum. To, že je ve skutečnosti schopen takového ohavného zvěrstva. On se s tím vypořádá později. Právě teď ji musí dostat pryč.
S její vůní, která byla všude kolem, nepochyboval, že Temnokrevní okamžitě přestanou se svým pátráním po něm a začnou hledat ji. Totálně se zblázní, jakmile ucítí Sangre Dulce. A ohledně zabíjení neměli žádné výčitky. Žádné.
Vylovil její klíče z těsné kožené kapsy a potlačil hořký úsměv, když spatřil dětinský kroužek na nich. Pak se zastavil, aby zvedl její fotoaparát, držící její tělo tak jemně, jak jen mohl.
Když jí hlava padla dozadu přes jeho paži, spatřil dvě proražené díry na jejím půvabném krku. Ustoupil od ní tak rychle, že nezapečetil ránu. Bez dlouhého přemýšlení ze svých úst zvedl košili a jeho rty se dotkly její kůže.
Když pili z člověka, nikdy nezanechávali nezahojenou značku, žádnou stopu, žádné vzpomínky. Mohl být možná pro Agenturu rebelem, ale nebyl to žádný hlupák. O chvíli později šokovaně zaregistroval, že nějakým způsobem ovládá nutkání se z ní znovu nakrmit. Dobře, možná, že to zvládne.
Jakmile se vynořil z lesa mrtvých do slunce, jeho panenky se zúžily a on sklonil hlavu, aby si chránil oči. Začal kráčet zpět do stínů, když si uvědomil, že necítí žádné očekávané pálení, žádné vysávání energie. Kdy byl naposledy ochotně venku během této neklidné denní doby, kdy slunce umíralo a jeho lidé čekali, až zmizí za horizontem? Kromě doby, kdy byl mladým upírem čekajícím na Čas Změny, nejspíš nikdy. V té chvíli se objevily chutě a oni začali své životy žít daleko od oslabujících účinků slunečního záření.
Přímo mezi stromy se rozcestník opíral o křoví, dřevěná cedule visela ve větru, vysmívajíc se mu. Překousl svůj odpor a prošel kolem. Bývaly doby, kdy by zde udělal znamení kříže a pronesl modlitbu, ale ty už jsou pryč. A rozhodně na to dnes neměl čas.
Vzhlédl na prašnou cestu, očekávajíc, že uvidí drzé sportovní auto, nebo dokonce náklaďáček. Ale ne zpropadenou bílou motorku. Kdo je tato žena, s klíčenou Hello Kitty?
Sakra, tohle ještě bude zajímavé.

8 komentářů:

  1. Ahoj,

    moooc děkuji za překlad, je to napínavé hned od začátku.
    Ala

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za překlad. Mě až teď došlo, kolik vlastně překládáš knížek. Z jednoho blogu jsem se dostala na druhý a odtud i na tento třetí. Jsi skvělá, že všechno tak zvládáš, smekám klobouk. Ještě jednou díky, těším se na pokračování.

    OdpovědětVymazat
  3. Ahoj,
    vypadá to na super knížku už od začátku.
    Děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
  4. Túto autorku poznám už som od nej niečo čítala na niletka.blogerka.cz a táto kniha vyzerá tiež super .Ďakujem za preklad .Len prosím prosím dokonči Darlinga je to taký môj miláčik ...dík :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Neboj, mam to rozvrzene, Darlinga taky zboznuju a je to moje priorita, jenze bohuzel, Darling ma jednu kapitolu tak 3x delsi nez jsou vsechny ostatni v jinych knizkach, proto to trva trochu dele :) Navic je to podstatne tezsi anglictina

      Vymazat
  5. děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
  6. ďakujem za preklad

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuju za překlad.

    OdpovědětVymazat