středa 6. března 2013

Démon a jeho čarodějka - Prolog


Kdysi hodně dávno…

Zemřu. A taky bolestivě, což rozhodně nebylo to, jak si představovala zbytek svého dne. Zahradničení, to ano. Možná příprava několika léčivých lektvarů. Žertování se svým milencem. Být opečená na škvarek, zatímco měšťané budou stát a fandit? To není něco, co by zapadalo do jejího plánu.
Ysabel zatahala za provaz, kterým byla přivázaná ke kůlu, její mysl byla stále zakalená neuvěřitelností situace. Když se dnes ráno vzbudila a šla vykonat své obvyklé práce, jako bylo krmení slepic, sbírání jejich vajec, kontrola a úprava její zahrádky s bylinkami, nikdy by ji nenapadlo očekávat dav křičící: „Brujería[1]! Čarodějnice!“
 Skutečnost, že měli pravdu, ji nepřekvapila. Nikdy se moc nesnažila skrývat své léčivé schopnosti. Kromě toho, celá vesnice užívala její lektvary, které vyměňovala za zboží, co potřebovala. Uzená šunka za vyléčení dny. Kolo sýra za změkčení popraskané kůže. Lektvary lásky pro doufající panny a jejich matky – lukrativní obchod pro ženy jako je ona bez manžela nebo otce, který by se o ni postaral. Pokud jde o její titul čarodějnice, který slyšela stále hlasitěji všude kolem sebe, tak to ji neuráželo.  Byla hrdá na své dědictví, které se předávalo z generace na generaci, přes ženy z její rodiny. Co ji ale šokovalo, když ji pokřikující svázali, byl hlas, který se donesl k jejím uším, ten, který dav vedl – patřil matce jejího milence, Luyse.
 Oblečená v těžkých černých šatech s dámským černým závojem z černé krajky odtaženým z očí odhalovala pohled plný hořící nenávisti a rty se jí zkroutily neurvalým zavrčením, když křičela: „Upalte čarodějnici!“ ze všech nejhlasitěji.
 Scvrklá stará bába. Zdálo se, že se někdo nechce srovnat s volbou svého jediného syna. I přes to, že Francisco měl pětadvacet let, což už byl dávno věk k tomu, aby se usadil a založil vlastní rodinu. Rodinu, kterou slíbil vybudovat s ní. Zatímco se potají scházeli, kvůli jeho přísné matce a vesnickým pomluvám, slíbil jí, že brzy veřejně oznámí jeho záměr oženit se s ní. Nemohla se dočkat, i když teď, tváří v tvář jeho rozzlobené matce ji napadlo, jestli to neměli oznámit dříve.
 Ysabel se nedala do velkého boje. Proč se obtěžovat, když nemohla vyhrát proti tolika lidem, kteří byli posláni, aby ji odkráglovali? Ochablá v jejich sevření zavřela oči a mysl před jejich zlými posměšky, zatímco ji táhli pryč na okraj města, kde se úzkoprsí lidé z vesnice zdáli být příliš zaměstnáni stavěním dřevěného kůlu, kolem kterého hromadili bodláky a větve. Ani když ji přivázali ke kůlu, nepropadala panice. Francisco, její milenec s temnýma očima a hustými řasami ji zachrání. Zřejmě řekl své matce o jejich lásce a ona se dočasně poddala své vznětlivosti– a ztratila hlavu. Přesto Ysabel věděla, že ji muž, kterého miluje, přijde zachránit. Jejich oddanost k sobě převáží dav, který potřebuje popravit čarodějnici, jak jim káže církev a vůdci náboženství v Římě.
 I když vesničané nadále kolem ní hromadili hořlavé předměty a slunce začalo klesat, signalizujíc příchod soumraku, držela se té víry, lpěla pevně na své lásce, dokud se nepřiblížila první pochodeň, plamen se třepotal v lehkém vánku. Navzdory situaci vypadala scéna téměř malebně, připomínala jí táboráky, kterých se účastnila s těmito lidmi, když slavili slunovrat po sklizni. Samozřejmě, že při těchto příležitostech nebyl nikdo přivázaný ke kůlu. Mám to ale štěstí.
 Prohlížejíc si dychtivé tváře, jí po páteři přejelo první zachvění strachu, když nenašla tvář svého milovaného. Určitě už slyšel o mém problému? Možná plánoval velkou záchranu na poslední chvíli, jak to dělají hrdinové z balad pěvců. Jak romantické.
 Jakmile zmizel poslední paprsek slunečního světla a padl soumrak, v nedočkavém davu se rozhostilo ticho, když Luysa s triumfálním úsměvem na tváři vystoupila a zvedla ruce, aby se utišili. Odhodlaná slova vypuštěná z úst s nenávistí a odporem sotva dodala Ysabele větší víru. A tohle je žena, která porodila mého sladkého Francisca?
 „Tahle naprosto bezbožná čarodějnice musí zemřít. Volně mezi námi praktikuje své temné řemeslo.“
 Všechny hlavy kolem přikyvovaly.
 Neuvěřitelné. Praktikuji a používám své umění k vyléčení nemocí a asistuji při hojení infikovaných ran, pomyslela si Ysabele, nevěřícně kroutící hlavou. Uvidíme, jestli jim příště pomůže, až budou uprostřed noci klepat na její dveře, zrádci.
 „Používá magii na naše mladé muže, nutíc je k jejím zlým, nečistým příkazům.“
 Ysabelino obočí se zvedlo. Vtipné, ale byl to tvůj syn, kdo mi při své první návštěvě vnucoval alkohol, cpal se mi pod sukně a dělal semnou své neslušnosti. Samozřejmě, užila jsem si to, ale přesto jsem ho nikdy k ničemu nenutila.
 „Církev káže, Ty nebudeš trpět čarodějnici, která žije. Takže ve jménu Boha a všeho, co je svaté, říkám, čarodějnice musí zemřít!“ Slina odlétla, když Luysa vystupňovala svůj horečnatý proslov a namířila její poslední poznámku do zadní části davu. Ysabele sledovala její pohled a usmála se. Francisco přijel.
Věděla jsem, že mě přijde zachránit. Sežer si to, ty nevrlá stará bábo.
 Vysoký, temný a pohledný, vypadal jako něco, co vystoupilo z pohádkových příběhů, které jí babička vyprávěla. Opravdový hrdina, jenž přišel zachránit svou dívku ze spárů zlé čarodějnice. Tedy, v tomto případě musel zachránit čarodějnici před zlou skoro-švagrovou. Dral se do čela davu, dokud nestál před svou matkou a hranicí, ke které byla Ysabel připoutaná. Jeho tmavé oči se na okamžik střetly s Ysabelinýma a jí konečně přejelo po páteři mrazení strachu. V jeho výrazu neviděla stopy hněvu, jako by mu bylo jedno, v jaké se ocitla situaci. Žádný strach z toho, jak úzce kráčí po stezce smrti. V jeho očích spatřila pravdu. A ta nebyla pěkná.
Budu upálena a on zatraceně neudělá nic proto, aby mě zachránil.
 Neuvěřitelnost ji donutila zapomenout na zanícený přihlížející dav. „Francisco. Řekni své matce, že jsem neudělala nic, abych tě očarovala. Řekni jí o naší lásce.“ Nechtěla žebrat, ale nemohla uvěřit tomu, že tenhle nezaujatě vyhlížející muž stojící před ní, je stejným milencem, který jí mumlal své sladké sliby.
 Neodpověděl a po jeho mlčení se jeho matka obrátila k Ysabel s triumfálním výrazem. „Za všechny své hříchy musíš zemřít, čarodějnice.“ Do ruky té semetriky byla vražena hořící pochodeň a ona ji na okamžik zvedla do vzduchu. „Brujería!“ vykřikla. „Spalme bezbožnici.“ Pak sklonila hořící pochodeň a suchý troud se rozhořel.
 Panika se zasekla do Ysabel jako drápy, když jí došla beznadějnost její situace. Začala se bránit, ale už bylo příliš pozdě, protože byla přivázaná. Zatracený Pedro a jeho skvělé dovednosti ve vázání uzlů. Praskavý zvuk plamenů narůstal, podpořený pivem, které Alvaro nahodile vylil na hranici.
Horší než jen sledovat šíření ohně, byl černý kouř a sílící horko. Vdechnutím se jí dostával do plic a ona se rozkašlala, zatímco jí tekly slzy ze štiplavých očí.
Korálky potu jí stékaly po tváři, když se horečně snažila vymanit. Její jednoduchá zaříkávání a léčivá kouzla nemohly nikterak soupeřit s jejím zajetím a ohněm.
 Zběsilým pohledem prohlížela dav, čekající, až někdo udělá krok vpřed a přijde jí na pomoc, ale oni jen zírali, někteří s morbidní fascinací, jiní se škodolibou radostí, zatímco se plameny přibližovaly. Zachytila Franciscův pohled a tentokrát se od ní neodvrátil. Očima ho prosila o záchranu. Doznání. Jakoukoliv reakci od muže, který prohlásil, že by pro ni udělal cokoliv. Vylezl by na nejvyšší horu. Vzdoroval by přání své rodiny. Udělal by cokoliv pro její lásku.
 Lži. Všechno to byly lži, to už teď chápala, když tam tak neoblomně stál, zatímco oheň šplhal stále výš, olizoval lem její sukně, škvařil jí prsty na nohou. Neukázal žádné výčitky svědomí, když sledoval, jak hoří.
 Obklopil ji vztek teplejší než plameny olizující její tělo. „Bastarde,“ vyprskla. „Využil jsi mě. Zradil jsi mě jako zbabělec. Nemůžu se dočkat, až tě uvidím v Pekle. Za tohle vás všechny uvidím v Pekle.“ Zavřela oči a začala zpívat temnou modlitbu, o které si myslela, že ji nikdy nepoužije. Byla tím posledním, co ji babička naučila, ale řekla jí, aby na ni zapomněla. Příslib Temnému Pánovi – tomu, který nemohl zachránit její smrtelný život, ale mohl jí poskytnout pomstu těm, kdo ji zradili. Nejtemnější, nejsilnější kletby se linuly přes její rty.
Zatímco jí plameny olizovaly kůži na nohou, spalovaly ji a nutily ji k výkřikům agónie, zaprodala svůj život i duši Podsvětí za pomstu.
Slíbila Ďáblu, kterého tajně uctívala, cokoliv – její život, její duši, její oddanost. To vše mohl mít, pokud dostane šanci přivést sebou do pekla Francisca, jeho matku a všechny ty vesnické ovce, které se radovaly.
Když dokončila smrtící kouzlo, zněl její kdákavý smích spíš jako dusivý kašel, ale naštěstí Lucifer pochopil její záměr a přistoupil na její přání. Měla si přečíst dodatky tištěné drobným písmem.




[1] španělský výraz pro čarodějnictví

4 komentáře:

  1. moc děkuju za překlad, už se těšim na další :-) janka

    OdpovědětVymazat
  2. děkuji za překlad, hezké

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat