čtvrtek 14. března 2013

Démon a jeho čarodějka - 1. Kapitola 1/2


O staletí později…

 „Stupidní, zatracený Ďábel a jeho k čertu zatracené případy,“ bručela Ysabel polohlasem, když dupala před kanceláří svého pána.
Byla jím panovačně předvolána – v podstatě jeho hlas na ni duněl ze všech stěn a nařizoval jí, ať posune své sladké půlky – takže okamžitě začala nadávat. Ať už Pán podsvětí, nebo ne, ten chlap byl opravdu trnem v prdeli. Copak snad neměla lepší věci na práci, než aby uháněla, kdykoliv ji zavolal?
Jako například stříhat si nehty nebo mýt si vlasy? Kromě toho, v souladu s podmínkami smlouvy, se kterou souhlasila více než před pěti sty lety – podepsanou její stále vřící krví – její čas v povolání jeho osobní asistentky téměř vypršel. Svoboda byla za rohem a ona se nemohla dočkat, i když neměla nejmenší ponětí, co bude dělat se vším svým nadcházejícím volným časem. Zahradničení v téhle díře nebylo možné. A při pomyšlení, že se připojí k hlavní populaci, se zachvěla. Co jí tedy zbývalo?
 To je jedno. Najde si nějakého koníčka. Jeden jistý přínos?
 Nebude muset odpovídat na každé ďáblovo zavolání. Už jen pár dní a budu volná.
 Samozřejmě, že je Luciferovi jedno, jestli se jejich dohoda blíží ke konci. Ten muž měl sadistickou radost z toho, když ji pomohl popichovat a připomínat jí, že z celého srdce souhlasila, že se stane jeho osobním otrokem výměnou za pomstu.
 Naštěstí jeho představa práce byla většinou podřadného druhu; telefonovala, starala se o papírování a zákazníky – alias zatracené duše – a jejich příbuzné. Jinými slovy to byla většinou administrativní práce, což byla velmi skromná platba za to, že ti, kteří přímo zavinili její upálení, byli na věčnost trestáni za jejich hříchy. Pomsta chutnala krásně sladce.
 Podpatky klapaly o kamennou podlahu – kvůli Luciferovi, který uvízl někde ve středověku, jehož stylu se držel jako klíště, museli snášet tenhle hrad na motiv vězení – zatímco šla do trůnního sálu, kde Pán Pekla rád vládnul svým předmětům, nebo, jak je Ysabele ráda nazývala, svým nebeským přebytkům. Pokud člověk zemřel a žil svůj život absolutně čistě, bez hříchu, dokonce i bez toho nejdrobnějšího, šel do Nebe. Pokud jen prstem zahnul do špatné linie, pokud jen jednou vzal nadarmo jméno Páně, byl v prdeli, odsouzen k nehynoucímu životu jako zatracená duše.
 Vítejte v Pekle, kde jsou místa pro život přecpaná, práce stojí za hovno a plat je ještě horší. Bylo to jako žít, no dobře, v Pekle.
 Zapomeňte na popelem zaprášené ulice a nájemné byty.
 Nicméně nepříjemnost téhle díry bledla vedle Lucifera, skutečně kreténského šéfa. On termínu sexuální obtěžování věnoval zcela nový význam. I když ho vyléčila z jeho nutkání chytat ji za zadek tím, že nosila sukni pokrytou drobnými stříbrnými ostny… Zapomněla zmínit, že jsou požehnané?
 Stálo ji to hotové jmění, aby to propašovala ze světa smrtelníků, ale stálo to za každou zatracenou minci, když Princ Temnoty – oblečený v jeho stupidní kápi ve stylu Darth Vadera – skákal nahoru a dolů po celé své kanceláři, pohazoval svou rukou a křičel.
 Video, které natočila a hrozila, že ho hodí na HellTube, jí dopomohlo k soukromému apartmá v zadním křídle hradu. Mír a klid v…
 „Ysabel!“ Z Luciferova výkřiku se ušklíbla. „Já vím, že stojíš na chodbě, ženská. Přestaň zkoušet mou trpělivost a dostaň tu svou prdelku sem, abych ti to mohl vysvětlit, než k tomu dojde.“
Vysvětlit co? Mávající na jeho scvrklého tajemníka se prohnala kolem recepce a otevřela masivní dveře do jeho kanceláře. Vstoupila. Její podpatky klapaly o podlahu, když mířila ke svému šéfovi, který přecházel kolem masivního vyřezávaného stolu. Bylo třeba poznamenat, že ten velkolepý kus nábytku byl vyřezán z kostí tvora, který byl pravděpodobně dávno vyhynulý vzhledem k směšné velikosti čelisti, kterou umělec použil. Jako obvykle složky všech možných tloušťek a barev pokrývaly zářivý slonovinový povrch.
Výborně. Víc papírování. Vypadá to, že dnes budu pracovat přes čas.
 Podnikání v prodeji duší vzkvétalo, což pro ni znamenalo víc práce a žádné prémie. Měla jsem se připojit k jednotce minionů.
 „Už bylo na čase, aby ses sem dostala,“ řekl Lucifer, když se zastavil a otočil se k ní. Zarazila se a čekala, až dokončí svou obvyklou prohlídku, kdy se jeho oči zarazily na jejích prsou, než začaly postupně sjíždět. Jistě, mohla zničit jeho radost tím, že by nosila něco jeptiškovského, ale víc si užívala to, že mu ukazovala, co nikdy nebude mít. Ať už to byl ďábel, nebo ne, dívka ráda viděla muže, který ji považoval za atraktivní. Dala si ruku v bok a čekala, až skončí.
 Jeho pohled skončil na jejích nohou a zkrabatil čelo. „Uh-oh. Možná, že se budeš chtít zbavit těch svých drahých lodiček.“
 „Proč?“ Zeptala se a shlédla na své boty.
 Směšně vysoké podpatky a barva fialově-zeleno-modrá, což mělo připomínat paví peří. Ale jí bylo jedno, jestli ji prsty bolí, nebo jestli zrovna nemá tak štíhlá stehna, jak tyto boty vyžadovaly. V osmnáctém století objevila svůj fetiš na boty, pravděpodobně proto, že většinu svého smrtelného života běhala naboso. Její kolekce právě zahrnovala přes stovku párů a pár, který na sobě měla právě teď, byl fantastický, ukradený z mrtvoly její oblíbené filmové hvězdy – opět, věc, za kterou utratila směšnou částku, aby si jí sem mohla propašovat, ale stálo to za to.
 „Neříkej, že jsem tě nevaroval,“ zamumlal tajemně.
 Začalo jí šimrat v prstech, což se změnilo na těžké svědění. Zavrtěla se, začala se kroutit. Nepomáhalo to. Její nohy se vznítily. Přes svou obvyklou pohodu Ysabele vykřikla a rozhodně se to nepodobalo dámě. „Co jsi sakra udělal mým nohám?“ Zapomeňte na nohy, plameny ji teď olizovaly výš, od bosých nohou, až k její krátké, bílé sukni – barva, kterou nosila proto, že obtěžovala jejího šéfa – pak přes její purpurově hedvábnou blůzu.
 Zachvátily ji od hlavy až k patě, až vypadala jako živoucí, křičící pochodeň, chvíle, která přivedla zpátky noční můry toho, jak zemřela.
 K čertu s tím! Trvalo jí stovky let, kdy ten hrozný okamžik prožívala znovu a znovu, než konečně zvítězila a vzpomínky spálila a nechala je dalece za sebou. A stačilo, aby jen pár vteřin plála a všechno bylo zpět.
 „Sakra, osle, kurva, bastarde, děvko…“
 Seznam slov pokračoval dál a dál, protože i přes její nový ohňový vzhled byla celou dobu při vědomí a to i v té nejvíce nepříjemné chvíli – kdy její tělo zachvátily puchýře a kůže se začala odlupovat – a bolest byla stejně nesnesitelná, jako si pamatovala.
 Bílá pěna jí udeřila do obličeje, uhasila ji.
 Tentýž uklidňující chlad postupně hasil zbytek jejího těla, porážel plameny. Nevzalo to pryč bolest z její kůže, ale plameny byly pryč. Nemohla říct ani slovo přes svou náladu. Ta v ní vřela a držela se na uzdě jen proto, že neviděla objekt svého vzteku a bála se otevřít ústa, aby neochutnala chemické látky, které použil, aby ji uhasil.
 „Natáhni ruku,“ řekl Lucifer.
 Udělala, jak řekl, a cítila, jak jí spadl do dlaně hadřík. Otřela si tvář, než otevřela oči a zírala na Pána Pekelné propasti.
 Pro ty, kteří ho ještě nepotkali – ale pravděpodobně potkají, protože je tady velká šance, že už zhřešili – ten muž, kterého se všichni báli, vypadal jako běžný obchodník.
 Vysoký zhruba sto osmdesát centimetrů s podsaditou postavou a tmavými vlasy, které mu na spáncích šedivěly. Pokud byste ignorovali zlomyslnou oranžovou zář jeho očí, vypadal by téměř neškodně. Dokud se neusmál. Jak dokázal udělat z něčeho tak nevinného, jako byla křivka rtů, něco, co vypadalo tak děsivě, to nevěděla, ale marně se to snažila každou noc cvičit před zrcadlem. Bez ohledu na to, jak se snažila, nedokázala, aby její tváře a dolíček vypadaly tak děsivě.
 „Co se sakra právě stalo?“ Zeptala se pevným hlasem.
 „Byla jsi v jednom ohni,“ řekl klidně, než se otočil a zamířil zpátky ke svému stolu.
 Několik vteřin potlačovala nutkání do jeho zad hodit kletbu. Ne proto, že udržet svou náladu byla správná věc, ale proto, že ten blbec měl na sobě kouzelný štít, něco, jako dětské pořekadlo – „Já jsem guma, ty jsi lepidlo, až řekneš cokoliv, to se ode mě odrazí a přilne k tobě,“ – takže ouch bylo to jediné, co si dovolila říct.
 „Dobře, oh, králi všímavosti, byla jsem v jednom ohni. Chceš mi říct proč?“
 Lucifer míchal nějaké papíry na stole, zatímco k němu vyrazila – plesk, plesk, dopad její nerovné paty – což byly zvuky, které vydávala pěna z přístroje, která padala na zem. Sjíždějící svým pohledem dolů, vykřikla, „jsem nahá!“
 „Jo, všiml jsem si. Hezké kozy, mimochodem. Zmínil jsem se už o tom, že si možná budeš chtít sehnat nějaké ohnivzdorné oblečení?“
 Se zúženýma očima na něj zavrtěla prstem. „Vysvětli to. Hned. A přines mi to zkurvené oblečení, ať už Pán Pekla, nebo ne, vyrvu ti oči z hlavy a strčím je tam, kde slunce nesvítí.“
 Věděla, že zašla příliš daleko, když se jeho tělo začalo rozšiřovat a kouřilo mu z uší.
 „Dost!“ Zařval a ze síly v jeho křiku se otřásl pokoj. Prach pomalu padal k zemi. „Možná tohle chování snáším od své dcery, ale k čertu, ty pro mě pracuješ!“
 „Ne na dlouho,“ zamumlala, ani v nejmenším vyděšená. Lucifer hodně křičel. Mučil a zabíjel, to taky, ale jak se v průběhu let naučila, vážil si lidí s páteří. Samozřejmě, respektoval ji pouze v soukromí. Veřejně, se chytře ukláněla a plazila se před ním stejně, jako všichni ostatní přisluhovači. Přeci jen, měl pověst, kterou musel obhájit. Některé cesty znala příliš dobře na to, aby je překročila. Ale v soukromí… nenechala si od nikoho nic líbit. Kupodivu, měla dojem, že se mu líbí její divoký postoj.
 „Ohledně ukončení naší smlouvy – máme tady drobný problém.“ Luskl prsty a použil tak nějaký druh magie, který stále ještě musela rozluštit, spálené zbytky jejího oblečení, pěna a vše ostatní z toho neštěstí zmizelo, včetně její přetrvávající bolesti. Spadla do židle a cítila úlevu, kterou nechtěla dávat najevo, vděčná, že róba, kterou vyčaroval, ukrývá její tělo. Exhibicionismus byl pro ty, kteří chodili pravidelně do posilovny.
 „Jaký problém? Podepsali jsme dohodu, Lucifere. Výměnou za mou duši a pět set let služeb odsoudíš ty, kteří se aktivně podíleli na mém upálení k věčnému utrpení v pekle. Zdá se to dost jasné a podle mé smlouvy, uteče ten pětistý rok příští úterý.“
 „Až na to, že nám někdo utekl z vězení.“
 „A co má útěk z vězení co dělat s mou smlouvou?“
 „Drž si kalhotky a já ti to ukážu. Ach, počkej, už je nemáš,“ pošilhával po ní.
 Zavrčela.

 Povzdechl si a zamumlal, „S tebou není absolutně žádná legrace.“

9 komentářů:

  1. jee to je dobry :) těším se na další kapču :)

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za překlad, moc se těším na pokračování :-D

    OdpovědětVymazat
  3. moc děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  4. Áááá, díky díky díky mooooc díky za překlad!!! :DDD

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuju za překlad, je to úžasný :))

    OdpovědětVymazat
  6. díky za překlad:-)

    OdpovědětVymazat